Je možné mít ekonomickou svobodu bez politické svobody,
ale nelze mít politickou svobodu bez ekonomické svobody.
Friedrich A. Hayek

Postmodernismus dosáhl vrcholu na přelomu milénia, po němž postupně slábl a v současné době se jeví jako již překonaný. Dodnes však po sobě zanechává následky, v mnoha ohledech posílené neoliberalismem, zdánlivě nepochopitelně navazujícím na liberalismus, který již v první polovině 19. století odhalil své nedostatky, neboť sice hlásal svobodu a prosperitu pro všechny, ve skutečnosti ji však znamenal hlavně pro bohaté a mocné, což dalo vzniknout mohutným levicovým ideovým proudům, zejména marxismu.

Počátky ideologie neoliberalismu sahají do prvních let minulého století. Po hospodářské krizi třicátých let začala zdůrazňovat ekonomickou problematiku a profilovala se jako pravicová. V druhé polovině století výrazně pronikla do světové politiky. Jejími nejvýznamnějšími hlasateli byli Friedrich A. Hayek a Milton Friedman, z politiků to byli americký prezident Ronald Reagan a britská ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová. V zemích bývalého sovětského bloku se k neoliberalismu přidali „rudí pravičáci“, kteří po roce 1989 téměř ze dne na den otočili o sto osmdesát stupňů a jejichž krédem se též stala svoboda, v jejich případě ovšem mnohdy poskytující prostor pro jejich lži a podvody.

Hlavními tezemi neoliberalismu jsou dávné či klasické „laisses faire“ (nechat být), proklamující snížení úlohy státu na řízení ekonomiky, snížení daní a výdajů státu, zavedení rovných daní, zjednodušení státního aparátu, posílení soukromého sektoru, podpora volného trhu a samostatnosti podnikatelů. O neoliberalismu jako celku je proto možné říci, že je sice poučenou a vyspělejší variantou liberalismu, avšak že svými důsledky společnostem prospívá i škodí přinejmenším neméně.

Rakouskobritský ekonom a sociální filosof Friedrich August von Hayek (1899-1992) na sebe upozornil jednak rozvinutou a důslednou obhajobou ekonomického liberalismu, individualismu a všeobecné se uplatňující svobody, jednak tvrdou kritikou levicových idejí. Hájil ekonomický „spontánní řád“ a odmítal centrální plánování či jakékoli jiné státní zásahy do ekonomiky, neboť věřil v její samovolné průběžné ozdravování. Za klíčový faktor prosperity považoval neomezovanou konkurenci. Centrální plánování podle něj vede k omezování osobní svobody jednotlivců a vede tím ke vzniku totalitní společnosti. Pominul, že podobné důsledky má i neomezované působení trhu.

Jeho mladší současník Američan Milton Friedman (1912-2006), „libertarián s malým l“, neoliberalismus razil v uměřenější podobě: „Historie pouze naznačuje, že kapitalismus je nezbytnou podmínkou politické svobody. Zjevně to není dostatečná podmínka.“ Jednou z nejdůležitějších jen podle něj v dané zemi panující všeobecná morálka. Za své dílo sice získal Nobelovu cenu, avšak spolu s levicově smýšlejícím britským ekonomem Johnem M. Keynesem.

Neoliberalismus těží z toho, že hmotné zájmy jsou u většiny lidí na jednom z prvních míst, ne-li přímo na prvním místě. Ochotně proto připouštějí, že materiální prosperita má pro ně i pro celou společnost rozhodující význam. Je to však jen částečná pravda, neboť stejně významné nebo ještě významnější jsou nemateriální vlivy.

V podobě ekonomismu neoliberalismus pronikl do mnoha oblastí lidského a společenského života a způsobil jeho postupný úpadek. Peníze vždy byl, jsou a budou spojeny s mocí a touha po moci je spojena s politikou, náboženstvím a na individuální úrovni s potřebou prosadit se. Dnes už vesměs „amerikanizované“ západní společnosti se materiálně mají vesměs dobře, resp. až příliš dobře, lidé si toho však neváží a chtějí stále víc. Neuvědomují si, že dřívější a vlastně i nedávní lidé byli sice mnohem chudší, avšak neméně šťastní či nešťastní jako oni. Velmi málo se zajímají o nedůstojně žijící chudé lidi ve vlastních a zejména v jiných zemích.

Jsou to všechno sice jen zevšeobecňující tvrzení, avšak pro značný až převážný počet dnešních na Západě či Severu žijících lidí evidentně platí. Moderní člověk „nemá“ čas, aby se na potřebnou dobu zastavil, rozhlédl se, uvolnil se a podíval se na svůj vnitřní a okolní svět z dostatečné výšky, v dostatečné šíři a do dostatečné hloubky. Orientuje se podle dílčích a mnohdy zavádějících imperativů a schází mu jakékoli nosnější zakotvení.

Spolu s pokleslou politikou, literaturou, filmy, sociálními sítěmi, zvulgarizovanými médií a církevními mýty ho manipuluje též reklama. Její vliv je silný zejména proto, že je neodbytná a všudypřítomná.

Konzumní společnost je kritizována již desítky let, avšak přetrvává, neboť stále rostoucí výroba „musí“ najít masové spotřebitele, které si různými, často i nevybíravými způsoby vytváří. Důsledkem jsou oslabené mezilidské vztahy a rozklad tradičních pospolitostí, do nichž byl člověk zapojen a v nichž nacházel oporu. Rozkládá se rodina i širší společenské vazby, jednotlivec je stále více ponecháván sám sobě. Je osamocen tváří v tvář nezvladatelným a namnoze mu nepochopitelným vlivům. Je vnitřně nespokojený a narůstají proto negativní jevy, zejména závislost na alkoholu a drogách, obezita, příklon k extremismu a nárůst agresivity a kriminality..

Podle českého humanisty a ekologa Milana Smrže „bohatí dychtí po tom, aby jim peníze umetly cestu. Přejí si, aby se na jejich cestě neobjevily překážky, aby tam nestáli lidé, kteří s nimi nesouhlasí, aby tam nebyli aktivisté nebo vědci, kteří by mohli mít názory, jaké by mocným bránily v dalším rozletu. Jedna z účinných strategií potlačení zásadního odporu je založena na individuální odpovědnosti a vypadá docela logicky. Opakují ti, že musíš začít u sebe… Individuální odpovědnost je mazaný podvod podsunutý těmi, kteří chtějí omezit protesty a cílené politické akce… Další strategií je odpoutat pozornost od hlavního problému či přesunout vinu na někoho dalšího nebo na něco jiného. Často se k tomuto účelu korumpují vědecké a politické špičky… Z toho plyne zásadní pochybnost: tento způsob zastupitelské demokracie sice vyhovuje menšině bohatých, ale pro většinu je problematický.“

Jednou z nejvýznamnějších příčin měnící se civilizace je přebytek informací, který člověka deprivuje stejně jako jejich nedostatek. Média a sociální sítě způsobují přechod do virtuální reality a vymykají se člověku z rukou. Podle českoamerického neurologa a publicisty Martina J. Stránského „výzkumy, které provádíme, nám jednoznačně potvrzují negativní vliv hlavně sociálních sítí na mozek. Čím více se na nich lidé vyskytují, tím více jim odpadávají určité schopnosti. Roste u nich pocit úzkosti a pozorujeme anatomické a funkční změny mozku. Dostáváme se až k filosofické otázce, jakým směrem se chce lidstvo dál vyvíjet.“

(z připravované knihy Soumrak a úsvit demokracie, jako článek vyšlo v Přítomnosti)