Mluví se o tom, že byl zřejmě nemanželským dítětem a že měl na stará kolena milenku. To je ovšem naprosto nedůležité. Vše mnohem důležitější, zejména jeho odkaz dnešku, je téměř tabu. Je to dokladem toho, jak jsme upadli a jak vítězí pravicový bulvár.

Pak jsou tu jeho nepřátelé a pomlouvači. Těch měl vždy až to hezké nebylo, avšak dokud žil, byli před ním skrčení, ubozí. Jak to napsal Zdeněk Maher, ihned po jeho smrti „zášť pohrobků se nezadržitelně vyvalila: ‚Masarykův experiment se vymstil – Československá republika byla plagiát Západu… Masaryk vsadil na demokracii a zpronevěřil se katolické tradici, neboť všecka moc nepochází z lidu, nýbrž od Boha… Mnichov byl trest boží, Bůh si v Hitlerovi našel výkonnou pěst… Takzvaný osvoboditel znamenal národní pohromu, dopustil se zásadního omylu – Československo byl samolibý přelud. Tímto státem jsme zhřešili… Je na čase vyvrátit Masarykův kult!“‘

O co se snažili za Protektorátu nacisté, není třeba připomínat.

Stejným nepřítelem byl ovšem i komunistům. Nemohli mu odpustit, že byl ideově a morálně vysoko nad nimi a že jako prezident nebyl levicový, ale nadstranický. Vytýkali mu, že se za 1. světové války, když pobýval v Rusku, podílel na atentátu na Lenina. Vymysleli si, že za hospodářské krize nařídil střílet do dělníků, což byla pustá lež, neboť ve skutečnosti ho to silně pobouřilo. Postupem času jejich jeho očerňování sláblo, avšak nahradilo je neméně účinné mlčení.

Polistopadovým politikům, bohužel pravicovými i levicovým, již stačilo o něm mlčet, a „jen“ navozovat názor, že Masaryk je už minulostí a že dnes už nemá co říci. U pravice to bylo pochopitelné, u levice to bylo nepochopitelné, avšak jen zdánlivě: vadilo jí, že apeloval na morálku, neboť byla zdemoralizovaná neméně než pravice. Jediným, kdo Masaryka připomínal, byl Václav Havel. Masarykovo „nebát se a nekrást“ a „pravda vítězí“ doplnil na „pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“, avšak schytával to za to ze všech stran. Nebyl tak průrazný jako Masaryk, a proto publicista Luděk Navarra mohl později tvrdit, že „lež a nenávist vítězí nad pravdou a láskou“.

Velkou vinu na zapomnění Masarykova odkazu ovšem nesou též naši intelektuálové, a to včetně těch, kteří na něj nezapomněli: jednak mu dodnes nedostatečně rozumějí, jednak se veřejně nedostatečně angažují.

Nastala doba postfaktická, doba nového temna.

Stran Masarykova ústavu vybírám z mého článku Na Masarykově ústavu a Archivu Akademie věd ČR pracuje 86 „vědců“, mezi nimi profesoři, docenti a spousta PhD. Kde je to vidět? (publikovaném zde na Aktuálně dne 20. 8.):

„Masaryk dal národu a světu to, co dnes chybí nejvíc: spolehlivou hodnotovou orientaci, potřebné a jisté ideály i reálný program, jak je naplňovat.“
Bohumír Blížkovský

„I nejlepšího práva musí hájit lidé činní, nemá-li zůstat na papíře“.
Tomáš Garrigue Masaryk

V médiích mlčí i akademici zaměstnaní na našich univerzitách. Mlčí též Masarykova demokratická akademie.

Cituji z vysvětlující recenze Anny Hogenové na mou knihu Velký muž světa: „Dnešní doba je dobou hlubokého zklamání, protože to, čemu u nás věřily celé generace, se v průběhu třiceti let ztratilo a bylo nahrazeno představami o svobodě, která nevychází z posledního pramene člověka, jenž v něm byl probuzen Masarykovými myšlenkami a činy a které ani na okamžik nepřestaly být základem člověka zvláště v místech, kde kdysi bylo Československo…
Tato kniha se povedla a možná, že i mnohým našim neoliberálním ‚podnikatelům‘ pomůže v obecném promýšlení světa pochopit, že střed Evropy, který náleží bývalému Československu, má hluboké základy, hluboké bytné základy a jejich akceptace, které potřebují jen probouzet ve škamnách našich škol, v kultuře a především v rozhodováních politiků. Světoznámý filosof Karl R. Popper dobře věděl, co říká, když prohlásil, že ‚Masarykovo Československo bylo - podle mne nadevší pochybnost - nejotevřenější ze všech společností, které kdy v Evropě spatřily světlo světa‘.
Je nevyhnutelné demaskovat dnešní digitálně zjednodušené myšlenky (doslova znetvořené americkým neomarxismem-progresivismem, ‚liberalismem‘ a pravicovým konzervatismem) skrývající se pod maskou mnohých, nikoli všech, našich sociologů, historiků, politologů a antropologů, proponovaných z nově marketingově založených univerzit v naší zemi. Záchranou těchto trendů je imperiální fallere, klam. Krajně sofistikovaný a posilovaný ještě sofistikovanějším mlžením a mlčením.
Nad Masarykovým odkazem, platným sub specie aeternitatis, se vznáší neviditelna klatba.
Děkuji autorovi za odvahu přinést Masarykovy a své vlastní myšlenky čtenářům, jimž se jinak asertivně podsouvá nepravdivá a lstivá ‚samozřejmost‘, která má někomu sloužit v jeho přízemních plánech.“

Do knihy jsem jako ústřední vložil motto: Poslední kniha amerického spisovatele Kurta Vonneguta se jmenuje Muž bez vlasti. Tato kniha by se mohla jmenovat Svět bez Masaryka.