Vždy budeme milovat cokoli o Baarové, bez zřetele ke skutečné kvalitě filmu či pravdivosti literární předlohy.

Protože Baarová je víc než slavná herečka. Je to symbol.

Hloubkou své filozofie "věděla jsem, že podruhé mladá nebudu" či "lásce neporučíš", kterou legitimizovala milostný vztah s jedním ze strůjců genocidy, trefně vystihuje zástupy těch, kteří podobný postoj uplatňovali v kolaboraci s bolševikem či tak činí dodnes s jakýmkoli jiným systémem moci. Právě tito lidé v životě Baarové naleznou buďto symbolické velké vyvinění, nebo naopak vhodný objekt k ukamenování - tedy k projekci vlastní viny.

Když Goebbels/Hitler vládli světu a Baarová Goebbelsovi, můžeme mít pocit, že jsme mu vlastně prostřednictvím Baarové vládli my, švejkovští Češi. Je to osvědčený útěk do fantazie prostřednictvím falešného ztotožnění. Jak to totiž bylo s naším vládnutím v realitě, dobře víme. A tak si svůj národní mindrák z Mnichova léčíme v posteli s Goebbelsem.

Navíc můžeme formovat tolik oblíbené české "protipozice" po vzoru globálního neoteplování Václava Klause. Můžeme deklarovat něco jiného než mainstream a hospodská debata se tak může protáhnout zase o pár pivínek dále:
- "Víte, jak to "ve skutečnosti" bylo? On se ten národ po válce proti ní chudince spikl, aby neviděli vlastní máslo na hlavě".
Nebo
- "Vždyť on Goebbels byl taky jenom člověk, který se zamiloval"

Díky tomuto "alternativnímu poznání" můžeme úlevně zapomenout na tragédii jejího (našich) rozhodnutí, cítit se alespoň na chvíli mimořádní nebo dát oprávnění našim nízkým a příliš snadným volbám. Zapomenout na to, že komíny Osvětimi kouřily bez ohledu na právě nově interpretovanou "lidskost" Goebbelse. Potřeba vytvořit stopu smyslu a pochopení v nesmyslném a nepochopitelném je silná, neměla by však sloužit jen úlevnému odklonu naší pozornosti od skutečné tragédie celého příběhu Baarové, kterou není jeho konec, ale začátek: ničím nebrzděná touha po slávě.

Smutná neschopnost hlouběji reflektovat etický rozměr vlastních rozhodnutí i v závěru života může potkat kohokoli z nás. Pokud by současná vlna filmového zájmu o Baarovou vedla alespoň částečně k reflexi tohoto tématu, a tedy i naší sebereflexi, řekl bych, že to nebyly vyhozené miliony. Bojím se však, že nám plně budou stačit roviny, zmíněné výše.

Ostatně film z autorské kuchyně Zemanem vyznamenaného Renče a produkovaný skupinou, proslavenou především Babovřesky a Kameňákem, nám ukázku toho, co dokáže touha po slávě v případě, že se neopírá o kultivované svědomí, samozřejmě přináší - jen asi skrytěji a v trochu jiném smyslu.

Proč tedy Baarovou tolik potřebujeme? Především proto, abychom nemuseli myslet na to, nakolik jsme dnes my sami - Lída Baarová.