Svoboda volit nesvobodu

Populismus kvete většinou v dobách krize, kdy se hledá viník problémů, hromosvod pro strach a frustraci voličů.

Český populismus kvete v dobách hojnosti. Příčinou je klesající důvěra Čechů v demokracii. Lidové rčení „Za všechno může Kalousek“ znamená, že za všechno mohou politici. A když totéž zahřmělo z Hradu, spousta lidí zajásalo, že konečně to někdo řekl nahlas. Selhaly elity. Zavedly lid na scestí. Někam do Evropské unie. Tím to bude. Hledejme viníka.

Podrývání důvěry voličů v politické strany, parlamentní demokracii a západní hodnoty je z velké míry zásluhou Miloše Zemana. Jeho opovržení politickým stavem, koketování s Ruskem a Čínou a cynické vystupování vyslalo signál – pravda a láska nikdy nezvítězí nad lží a nenávistí, politika je pouze zástěrka pro vládu zkažených a zvrácených elit. Elity nejsou lid. Podvedli jste nás.

Podle Zemana jsou špatné prakticky všechny elity a další „vybočující z řady“, včetně migrantů a profesorů, zdravotně postižených a příliš talentovaných, dlouhodobě nezaměstnaných a členů vlády, muslimů a bruselských úředníků, uprchlíků a boháčů. Na ty vše se dobře nadává, když se nám nedaří. Na ty příživníky dole a zejména na ty u koryta tam nahoře.

Čekání na vůdce

Miloš Zeman zaútočil na elity a další menšiny rovnou z Hradu – jak říkal, jménem dolních deseti milionů. Zastal se toho lidu, který utlačuje pražská kavárna, spolčená s Evropskou unií a migranty. Oprášil mýtus, že demokratické instituce a obyčejný lid nic nezmůžou proti těm „nahoře“, že na to je zapotřebí silné ruky. Vůdce, který udělá pořádek.

Tak Miloš Zeman zahájil éru nenávisti a vůdcovství v polistopadovém Česku a vyšlapal cestičku pro Andreje Babiše. Stačil špičkový marketing, hnutí „řízené jako firma“ a rýsuje se vítěz demokratických voleb, který principy demokracie popírá. Z Česka bude firma.

Andrej Babiš je někdejší člen KSČ a zřejmě i estébák, je ve střetů hospodářského a politického zájmu, je vyšetřován pro podezření z podvodu – ale to všechno voličům nevadí. Babiš je ten silák, který jim všem ještě ukáže.

Andrej Babiš a některé protestní strany odpovídají na poptávku českého voliče po politice velkého klacku vůči elitám. Do politiky patří ti, kdo uspěl mimo ní, neboť profese politika dle lidového mínění není úctyhodné a náročné řemeslo, ale odporné chrochtání u koryta. Přednost dostává ten, kdo o sobě tvrdí, že není politik, či dokonce vyhrožuje politikům, že s nimi zúčtuje. Jak jinak lze chápat pirátské „Pusťte nás na ně!“, než: Pusťte nás na zkorumpovaný establishment, ke kterému my Piráti zatím nepatříme, ale patřit chceme.

Více Moskvy, méně Bruselu

Čeští populisté mají jedno společné – nepochopitelnou afinitu k Rusku jako symbolu lidové vzpoury proti civilizaci, odpor proti islámu jako universální hrozbě pro všechny, štítivý vztah k zavedeným demokratickým stranám, lhostejný či spíše negativní vztah k odkazu Václava Havla a nenávist vůči Bruselu jakožto utlačovateli. Názorová nesouvislost jejich tvrzení a obyčejná lež jim nedělá problémy, protože nepůsobí na rozum, nýbrž na emoce voličů.

Tomio Okamura vsadil na pravicové národovectví, přičemž zdroj ohrožení vidí současně v islámu a v Evropské unii, které mu paradoxně jedno jest. Daří se mu vyvolat pocit ohrožení národní identity a národního státu zvenku. Putinovo Rusko, které podporuje právě pravicové extremistické strany napříč Evropou, v seznamu hrozeb Okamurovců kupodivu není, ačkoliv z hlediska národní bezpečnosti je nejnebezpečnější. Okamurova strana je antisystémová – voláním po vládnutí jako nepřetržitém referendu zpochybňuje principy a nástroje zastupitelské demokracie.

Okamuru nazval populistou i Andrej Babiš - s cílem sejmout ze sebe tuto nálepku. Babiš se pasuje na ochránce Česka před populisty, sám ale využívá populismus jako nástroj k získaní neomezené moci. Koncentrace v jedněch rukou moci zákonodárné, výkonné, mediální, finanční a případně justiční je velmi nebezpečná, protože porušuje princip dělby moci, nabourává samotný systém liberální demokracie, ohrožuje práva a svobody jednotlivců.

Německý sociální psycholog Erich Fromm ve svém díle „Útěk od svobody“ dobře popisuje nejistotu moderního člověka, který „je stále úzkostný a v pokušení odevzdat svoji svobodu diktátorům všeho druhu anebo ji rozmělnit přetvořením sebe samého v malý šroubek stroje, dobře živený a dobře oblékaný, který však nebude svobodným člověkem, ale automatem.“ Opravdu chceme odevzdat svou svobodu poté, co jsme zvítězili proti totalitě?

Jsme ochotni ze strachu z budoucnosti, ve jménu osvobození se od řádně zvolených elit a fungujících institucí předat skoro neomezenou moc vůdcům? Vůdcům, kteří popírají zásady zastupitelské demokracie a volají po referendech, otevřeně mluví o omezení práv menšin a vyhrožují zúčtováním, pohrdají západními hodnotami a chtějí zavést východní oligarchický způsob vládnutí, odmítají euro a nebojí se návratu do područí Ruska – vše ve jménu uchopení neomezené moci na úkor lidu?

Znamenalo by to krok směrem od liberální demokracie k nové totalitě. Tyto volby jsou o svobodě.