Před krátkým časem jsem navštívil známé, kteří bydlí v maličké obci na Znojemsku. Obec byla před válkou převážně německá.

Při procházce obcí jsme navštívili místní hřbitov. Přiznám se, že mám hřbitovy docela rád. Je to takové klidné, tiché místo, kde se lidé setkávají v tichých vzpomínkách na své blízké, s kytičkou a svíčkou. Někdy možná v duchu i s věčnou otázkou, co se nachází za tou branou, kterou všichni procházíme, které říkáme SMRT. Kde jsou duše těch, jejichž jména jsou vytesána na náhrobcích, někdy již zašlých a porostlých lišejníkem. Ano, víra je víra, ale co je víra bez pochybností...



Na tom hřbitově, obehnaném kamennou zdí, jsem byl poprvé asi před 17 lety. Uprostřed hřbitova stojí kostel svatého Jiljí. Tehdy byl zpustlý a chátrající, jeho dveře oprýskané, uzavřené rezivou závorou a uzamčené stejně rezivým zámkem. Všude kolem kostela i na hřbitově rostly dvoumetrové kopřivy, pelyněk, bolehlav a jiné úctyhodné byliny, každý náhrobek byl jimi milosrdně překryt. Jako by zde nebyl nikdo živý, kdo by navštívil své zesnulé...


Dnes to tu vypadá docela jinak. Loď kostela je již opravena, zbývá ještě věž a snad se na ní znovu rozeběhnou hodiny, které kdysi ustaly.
Hroby na hřbitově jsou upravené a opečovávané, na náhrobcích můžeme číst české "spěte sladce", na těch starších pak třeba "ruhe sanft!".
Zemřelí zde odpočívají v tiché symbióze, kterou ti živí kdysi tak krutě zadupali do země...


Na jednom starém náhrobku stojí krásný bílý anděl. Krásný, ale přikovaný k zemi. Snad chtěl někdo vědět, jestli i anděl může trpět, a tak mu zlomil křídlo. A snad chtěl také vědět, jestli anděl může krvácet, tak po něm zkoušel střílet, naštěstí to není moc vidět.





Tvář anděla je zahlcena studem. Je zlomený, ponížený a jako by tiše, ale zřetelně šeptal hořkou výčitku: "Proč jsi mě sem vlastně poslal, ty jeden..............BOŽE?!!!"



Novější český náhrobek září zlatě napsaným: "odpočívejte v pokoji". Ale jakýpak pokoj, mohl by si říct anděl, vždyť za tu dobu, co tu stojí, stačil už zažít léta krvavého nepokoje! Nad branou hřbitova pak skrze vrstvy vápna prosvítá původní německý nápis: "Friede sei mi euch!" Ale jakýpak mír, můžeme si říct spolu s andělem, když pořád a pořád.......škoda mluvit!


Nebo snad mír nepatří živým, ani andělům, jen mrtvým?!


Je krásný jarní den. Svítí slunce, a i když fouká vítr, je příjemně. Loučím se s andělem, on tu musí zůstat a my musíme jít.

Vždycky jsem si myslel, že sochy neumí mluvit, ale už si to nemyslím. Není to pravda.