„8. září r. 1968 se na varšavském Stadionu Desetiletí odehrávala celopolská dožínková slavnost, na kterou přijelo na 100 tisíc lidí ze všech koutů Polska. Na tribuně zasedlo celé vedení strany a vlády v čele s 1. tajemníkem Ústředního výboru Polské sjednocené dělnické strany Władysławem Gomułkou."

„Jeho agresivní tón odpovídal událostem posledních měsíců, kdy se komunistický režim ocitl v krizi. Nejprve dalo vedení strany pokyn k brutálnímu potlačení studentských protestů a poté pod heslem boje proti sionismu vyvolalo antisemitské čistky. Další velký otřes pro společnost znamenaly události 21. srpna 1968, kdy se jednotky Polské armády podílely na invazi do Československa nazvané cynicky „bratrskou pomocí“. (…) Po projevu 1. tajemníka začalo několik set mladých lidí v lidových krojích tančit na ploše stadionu polonézu. Patnáct minut po poledni – takřka přímo naproti tribuně, na které stálo vedené strany a vlády – se polil ředidlem a zapálil devětapadesátiletý muž.“
(z knihy Petra Blažka, Ryszard Siwiec, 1909 – 1968)



Byl jím Ryszard Siwiec [ryšard šivěc], úředník z Přemyšle, otec pěti dětí. Než se zapálil, rozhodil kolem sebe na stroji psané letáky, na kterých vyjádřil protest proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa a především proti účasti Polska na této okupaci: "Protestuji proti nevyprovokované agresi proti bratrskému Československu!“, "Umírám proto, aby nezahynula svoboda!". Těžce popáleného Siwiece odvezli do nemocnice, kde o pár dnů později, 11. září zemřel.



Radikální Siwiecův protest zůstal veřejností na tribunách nepovšimnut. "Hořící postavu sice viděly tisíce účastníků, ale patrně pouze nejbližší přihlížející dokázali snad aspoň částečně pochopit, čeho byli svědky," píše ve své knize historik Petr Blažek. Siwiecowo jméno se neobjevilo na titulních stranách žádných polských ani západních novin. Ani polská redakce Rádia Svobodná Evropa nepovažovala zprávu za důvěryhodnou a odvysílala ji až po mnoha měsících.

V archivu varšavské Výrobny dokumentárních filmů se však zachoval sedmivteřinový záznam tragické události, který využil ve svém filmu o Ryszardu Siwiecovi Uslyšte můj křik (1991) režisér Maciej J. Drygas.




Plný a pravdivý obraz Siwiecova činu byl sestaven až po pádu komunistických režimů v obou zemích. V roce 2001 prezident České republiky Václav Havel vyznamenal R.Siwiece řádem Tomáše Garrigua Masaryka.

Stadion Desetiletí už ve Varšavě nestojí. Nahradil ho Národní stadion postavený pro letošní Mistrovství Evropy ve fotbale.



Svého komunistického předchůdce nepřipomíná vůbec ničím. Ryszarda Siwiece však připomíná pomník po jeho severozápadní straně. Budete-li chtít navštívit toto místo a třeba tu položit květinu a zapálit svíčku, dojedete sem z centra Varšavy za pár minut přes most Poniatowského do zastávky Rondo Waszyngtona.



Zdroj: BLAŽEK, Petr. Ryszard Siwiec 1909-1968. Warszawa : Instytut Pamięci Narodowej, 2010.