„Tak pane. Řekněte mi to na rovinu. Máte sra.ku? Nemám čas se s vámi vybavovat. Podívejte se, kolik lidí sedí v čekárně!“

Hned na úvod podotýkám, že jsem manželkou lékaře, který pracuje jako dětský neurolog ve velké fakultní nemocnicí, nemá svoji privátní ambulanci ani praxi, a tak jsem dnes a denně konfrontována s realitou, se kterou se zdravotnici ve státem či kraji řízených kolosech dnes a denně potýkají.

Je to pár dní, kdy jsem řešila otok nohy mé kamarádky. Při hovoru se mi jen tak okrajově zmínila, že už desátý den má oteklý kotník. Že ji ale nebolí, tak si to maže nějakou chladící mastí, po které senioři v každém reklamním spotu vesele tančí a sportují… Trochu jsem se toho zalekla a řekla jí, ať si zavolá praktické lékařce. Raději. Kamarádka tak učinila a lékařka jí doporučila, ať si zajede raději do nemocnice na internu. Že by to mohla být, i vzhledem k hormonálním změnám, které ji provází, trombóza. Kamarádka tedy nelenila a vypravila se do nejbližší pražské nemocnice.

Vešla na internu a hned u okýnka „to dostala“. „Ale paní, vy nepatříte do našeho spádu. Musíte na Vinohrady?“. Kamarádka, již ode mne vycvičená, kontrovala, že spády přeci neexistují a má právo na výběr lékaře a posadila se do čekárny. Při první konzultaci s lékařkou dostala trochu vynadáno, že ten problém s nohou nemusí být vůbec banalita a lékařka ji poslala na další vyšetření. Na stejném patře, poblíž příjmového okénka.

Během čekání na vyšetření dorazil k příjmovému okénku elegantní pán kolem osmdesáti let. V obleku, s velice decentním vystupováním, mluvou jako z čítanky. Na první pohled na něm bylo vidět, že mu není ani trochu dobře. Sestru za příjmovým okénkem slušně pozdravil. A na dotaz, co mu je reagoval, že má třetí den zažívací potíže a cítí se velice vyčerpaný. Sestře to ale nestačilo a začala zjišťovat další informace.

„Jako jaké potíže?“ zeptala se sestra.

„Jak jsem vám řekl, zažívací potíže,“ odpověděl pán.

„A pane, to jste mi toho moc neřekl," řekla sestra.

„Mám problémy s vyměšováním," zareagoval pán opatrně a velice tiše.

„Tedy jako že máte „sra.ku?“ byla velice hlasitá reakce sestry.

Pán zrudl, zvládl pouze zakývat hlavou a bylo na něm na první pohled vidět, že by se nejraději vypařil. A plná čekárna naplno slyšela onen dost „odborně popisný“ výraz sestry.

Proč to všechno píšu? Každý z nás něco podobného určitě zažil.

Všichni v posledních týdnech, měsících stále řešíme GDPR. Ochranu osobních údajů. Pořizujeme zamykací skříně na smlouvy, zavádíme pravidla, aby někdo nenechal u sdílené tiskárny flash disk se scany smluv, odpovídáme na desítky emailů z e-shopů, ve kterých jsme někdy nakupovali, zda nám mohou zasílat i nadále novinky… Ano, EU nám to nadiktovala. Tak to řešit musíme a často nás to stojí i nemalé peníze.

Myslím si ale, že by pro nás všechny bylo ale nejlepší, kdyby nám EU nadiktovala slušnost, pokoru, zodpovědnost za svá rozhodnutí. Ona ochrana osobních údajů by s tím přišla tak nějak sama. A třeba by někoho v nemocnici napadlo zavést u příjmového okénka malou „kukaň“, buňku, malou přijímací kancelář. Aby se už nikdy nestalo, že se budeme chtít raději vypařit z daného místa, města, ze země, než řešit svůj zdravotní trabl, se kterým jsme přišli.