Snížit granty divadlům a podporovat je v menší míře dle pravidla - kdo má víc sedadel, ten dostane větší příspěvek na vstupenku, je vpravdě
kocourkovské rozhodnutí.
Umožňuje přispet na vstupenku divákovi, který to nepotřebuje. Italskému nebo japonskému turistovi, který navštíví černé divadlo, což je vyloženě turistická atrakce, nikoli divadlo pro zdejší publikum.

A naopak - tohle opatření by mohlo vést k tomu, že na příklad divadlo Semafor s pouhými 180 ti místy by patrně muselo zavřít. Jiné divadlo, na příklad Dejvické, je sice stále vyprodané, ale má jen stovku míst. Aby získalo velkou dotaci na vstupenkách muselo by se zřejmě přesunout do nádražní haly.
Nebudu se zabývat detaily.
Zajímá mne spíš podhoubí, z něhož podobné kauzy vznikají. Myslím si, že pražský radní myslí na svou ekonomickou záslužnost a sleduje ideu
prezidenta Klause. Ten před cašem opustil svá oblíbená úvahová témata a udělal si chvilku na divadlo. V ní dospěl k přesvědčení, že
"nenávštěvník dotuje návštěvníka."

Přeložíme - li tuto úvahu z jazyka ekonomického básníka do srozumitelné prózy - je to jako by řekl: přesuňme část dotací na diváka. Svou ideu o nenávštěvníkovi postavil zřejmě na lešení úvahy, že na divadlo platí každý, ať do něho zavítá,či ne. Tak jako ten, kdo neumí plavat a ve veřejných lázních se nekoupe, ale přesto platí na toho, kdo tam předvádí svůj kraul. I ten neplavec je přece daňový poplatník.

To je pravda.
Jenže problém je jinde, v tom, že občan sice platí v daních na bazén, ale radní logicky určují kam s penězi.
A provádějí škrty, aby nebyli s rozpočtem na suchu.
Ta populistická idea o nenávštěvnících nahrává zajisté těm, kteří do divadla nechodí. Jakmile zaslechnou tu úvahu, zmocní se jich dojem, že platí zbytečně na něco, co nepotřebují.
U muže, který před lety tvrdil, že na nadace nejsou dosud peníze /a nadace mohou vzniknout až později, až na to bude, mne ta zvláštní myšlenka o nenávštěvnících moc nepřekvapuje.

Na štěstí řada lidí jeho proroctví nedbala a nečekala až přijdou lepší časy, /či snad "světlá budoucnost" / a dobře udělala.
Doba vhodná k založení nadací měla zřejmě nastat až dnes, až po odpočtu mohutného vytunelování.
Občan se může dodnes dočíst o jiném "divadle". O tom, kolik miliard dluží stát nejrůznějším věřitelům na světě.
Dokonce náš člověk v Jižní Africe, pan Krejčíř žádá od nás soudně pár miliard, ačkoli nás už sotva navštíví.
Proti těmto sumám, o nichž se tak často a s takovou bídou dozvídáme, jak k nim došlo a kdo je způsobil, jsou příspěvky pražským divadlům skutečným pakatelem.
V té souvislosti: Estonci /1, 4 miliony obyvatel/ a Slovinci /2 miliony obyvatel/ dávají celkově na kulturu ze státního rozpočtu do 3 procent.
Český rozpočet /10 milionů obyvatel/ činí sotva 1 procento. Česká republika bývá ve světě označována za ekonomického tygra. Je to však divný tygr, když se ve výdajích na vlastní kulturu mění tak rád v myšku.
Kdybychom se nechali obloudit ekonomickými věrozvěsty, kteří nám "nevědoucím pohanům" neznalých velkých počtů, chtějí po mnoha letech
marxistické víry přinést novou variantu spásného učení, mohl by se jednoho dne objevit jiný počtář. Navrhl by rozdělit Českou filharmonii na kvarteta, tria a dua. Argument: hudebnící by mohli krom koncertů a vystoupení na Pražském jaru hrát také v hotelech a na pohřbech.

V demokracii panuje zvláštní čas.
Neustále je buď před volbami a nebo po nich. Celou tu dobu jde o totéž. O hlasy. V tom smyslu se politici také projevují a tak je třeba je brát. To ale neznamená, že bychom si měli nechat vnutit nerozumná řešení na problémy, které vůbec není třeba vytvářet. Myslím si, že i dnešní pražští konšelé měli kdysi možnost uniknout na okamžik otravné atmosféře normallzace a jít se pobavit třeba do zmíněného Semaforu. Mohli se tak potěšit nejlepšími zpěvnými verši, jaké kdo od dob V a W v češtině pro jeviště stvořil.
To je však něco, co do žádné učetní knihy zapsat nelze.
Důvod je jasný: tyto hodnoty se nedají vyčíslit.


Psáno pro Lidové noviny a autorův blog na Aktuálně.cz