Je tomu právě tak dvě desítky let, co se u nás konečně nachýlila ke konci doba potupné nesvobody. „Svobodu, svobodu!“, volaly davy, a protože se s tím voláním náhle přestaly bát vyjít do ulic, netrvalo dlouho, a zemí se rozlehla krásná svoboda prakticky bez omezení.

Od té doby je často zajímavé pozorovat, jaké podoby na sebe v každodenním životě bere naše snaha, aby nám tu dnes už přirozenou možnost činit sám za sebe vlastní rozhodnutí nikdo nebral.

Některé nastávající maminky například pociťují jako iritující omezení své svobody snahu lékařů udržet je a jejich děti v porodnici po nejméně tři dny po porodu. Téma se opakovaně vrací jak v diskuzích lékařů s rodiči na porodnicích, tak v médiích. V poslední době nejznámějším mediálním případem se stala událost z hořovické porodnice, kde předčasný odchod maminky s novorozencem domů vyústil v policejní akci.

Zřejmá nepřiměřenost účasti policie spustila mediální odezvu ochránců individuální svobody. Bylo možno se dočíst o „patologické touze doktorů trápit čerstvě narozeného Miroslava“ (Martin Kontra, Respekt, 1.11. 2007) či „formálnosti a rutině, na jejímž konci stojí neurvalé zásahy do lidských osudů“ (značka elb, aktuálně.cz, 1.11.2007). Odborné důvody lékaři doporučované délky hospitalizace novorozence jsou bagatelizovány. „Srovnatelně nelogické by bylo preventivně hospitalizovat zcela zdravého dospělého s tím, že i u něho může dojít k náhlému akutnímu zdravotnímu problému." (JUDr. Dostál, citace z článku o ambulantních porodech na serveru AZrodina.cz)

Případem vyvolaná soudní kauza není dosud uzavřena a má se jí zabývat Ústavní soud. V diskuzi je často poukazováno na fakt, že v západní Evropě a v Severní Americe je časné propuštění z porodnice běžné a z toho je vyvozováno, že u nás této praxi brání pouze rigidita lékařů a státního aparátu.

Chtěl bych zde ponechat stranou problematiku porodů doma, která je příbuzná, ale nikoli totožná, a soustředit se na problém časného propuštění z porodnice. Hranice, o kterou se v naší společnosti vede spor, je lhůta 72 hodin po porodu. Pediatři, kteří o novorozence po jeho narození pečují, doporučují propuštění nejdříve po této době. Je to jednak proto, že jsou ve svém doporučení vázáni stanoviskem odborných společností a z nich vyplývajícího metodického pokynu Ministerstva zdravotnictví, ale především proto, že k těmto doporučením existuje věcný důvod.

Organismus novorozence v prvních hodinách a dnech po porodu prochází rozsáhlými změnami fungování orgánů a orgánových systémů, včetně dýchání, srdce a krevního oběhu a zažívací soustavy. Tyto změny jsou přirozené a probíhají obvykle, ale ne vždy, bez problémů. Pokud problémy této poporodní adaptace nastanou, nemusí být patrné od samého počátku. Poruchy adaptace dýchání se obvykle projeví od prvních minut, u srdce a cév to může trvat hodiny až dny, infekce se může rozvíjet postupně několik dní. Rozvoj laktace nemusí být vždy hladký a má-li být nástup kojení nekomplikovaný, je třeba v počátcích dohlédnout na to, jak se ustavuje souhra mezi matkou a dítětem a na to, že dítě mléko skutečně přijímá. Novorozenecká žloutenka se objevuje až druhý den po porodu a přibývá obvykle ještě nejméně dva až tři dny.

Všimněme si blíže dvou posledních problémů: žloutenky a kojení.

Žluté barvivo, které se jmenuje bilirubin, máme v malém množství v naší krvi celý život. V tomto malém množství nezpůsobuje žluté zabarvení kůže, ničím nás neohrožuje a v těle se vyskytuje jako běžný mezistupeň přestavby látek. Novorozenec v okamžiku narození má obvykle ve své krvi o něco vyšší množství tohoto barviva. V prvních dnech po porodu se ale množství bilirubinu obvykle prudce zvyšuje a může dosáhnout hodnot dvaceti- až čtyřicetinásobných oproti dospělému, které se již později v životě nikdy nebudou opakovat. Vzestup množství bilirubinu obvykle vrcholí mezi 3. – 5. dnem. Později už bilirubinu nepřibývá či jej začíná pomalu ubývat. Toto zvýšené množství bilirubinu v krvi se projeví žlutým zabarvením kůže, stále ale platí, že jde o nezávadný přirozený proces. Riziko novorozenecké žloutenky spočívá v tom, že výjimečně může v prvních dnech hladina vystoupit příliš, k extrémním hodnotám, a způsobit trvalé poškození mozku, takzvaný jádrový ikterus. Ohrožení tímto stavem lze rozpoznat a včas léčit, pokud ale dítě není hospitalizováno, je to obtížné, protože množství bilirubinu v krvi se mění velmi rychle.

Dalším důležitým aspektem pobytu matky a dítěte v porodnici je podpora začátku kojení. U většiny dětí probíhá bez problémů a přirozeně, a často pomoc sester či lékařů není potřeba. V některých případech je to ale jinak. Laktace se nerozvíjí, dítě pije nedostatečné množství mléka, a není-li proces pod kontrolou, může dojít k těžké dehydrataci dítěte.

Tolik teorie. V praxi v České republice mnoho problémů s jádrovým ikterem nemáme. Nemoc je už dlouho známa a umíme jí předcházet. Totéž platí o dehydrataci z nedostatečného kojení. Čeští lékaři ji znají spíše z odborné literatury než z praxe.

Velká Británie je trochu jiný svět. Britské maminky nemusejí bojovat o své právo odcházet z porodnice brzy po porodu. Pokud nejsou závažné komplikace, propuštění domů během prvních 24 hodin je dosti běžné. Pokud by se ovšem britští rodiče rozhodli uplatnit své právo svobodného rozhodnutí opačným způsobem, totiž kdyby se rozhodli, že chtějí zůstat o den či dva déle pod kontrolou zdravotníků, asi by nepochodili. Při časném propuštění nejde totiž zdaleka jen o lidskou svobodu, ale také, a možná především, o peníze. Britský státní systém zdravotní péče je v tomto směru dosti úsporný, porodnice jsou přeplněné a pobyt na porodnici je tak zkrácen na minimum víceméně z nutnosti.

Jiná je v Británii i situace po stránce výskytu jádrového ikteru a dehydratace z nedostatku kojení. Dehydrataci zná z dětských oddělení každý britský pediatr. Některé děti jsou přijímány zpět do nemocnice pár dní po časném propuštění v těžkém stavu. Co se týče jádrového ikteru, nedávné odborné články referují o nezanedbatelném každoročním výskytu této nemoci, o které jsme se dříve domnívali, že už prakticky neexistuje. Mluví se dokonce o nové epidemii. Podobný problém řeší v USA od 90. let. Podle tamějších zpráv je příčinou – časné propuštění z porodnice.

Neochota maminek zůstat v porodnici déle než je nezbytně nutné je pochopitelná. Pro rodinu je příjemnější vrátit se co nejdříve do přirozeného prostředí doma. Prostředí nemocnice nemusí vždy působit komfortně, chování lékařů a sester nemusí rodině vždy zcela vyhovovat, lékaři mohou dělat zbytečné chyby.

Dětský lékař ale nemůže nevidět výhody delšího pobytu dětí v porodnici. Byla by škoda, kdyby se zmíněné vážné stavy způsobené nedostatečným odborným dohledem vrátily i do České republiky. Třídenní setrvání matky s dítětem na novorozeneckém oddělení je prostě dobrou prevencí, podobně jako třeba očkování.

Takže z mého pohledu je to tak. Vidím důležitější svobodu v možnosti rodiček zůstat na porodnici déle, než je to možné třeba v Anglii. Svobodu každé mamince rozhodnout se, kdy odejít domů, sice nikdo nemůže upřít, ale mě osobně taková svoboda tolik neoslňuje.