Scénáristka Zlatníková se rozhodla vylepšit historii seriálovými metodami a výsledek byl tragický.

Proč vypadala minisérie Marie Terezie, jako by vám v nóbl restauraci naservírovali smažený lančmít? Leccos jsem pochopil z rozhovoru, který poskytla ČRo2 scénáristka Mirka Zlatníková. K úkolu napsat scénář k dalším dvěma dílům prý přistoupila s vědomím, že dál se nic nedělo a „tlustá paní“ prý nikoho nezajímá. Musela tedy sáhnout po osvědčených schématech nejhorších českých televizních seriálů a po tom, co zná z dámských magazínů a udělat tu nudnou historii zábavnou. Na takových názorech není nejhorší to, že paní Zlatníková o historii nic neví, ale to, že ji historie ani nezajímá.

Tlustá paní a baron Trenck
Paní Zlatníkovou můžu ujistit, že skutečná historie oné doby byla mnohem zajímavější, než otřepaná seriálová schémata. Marie Terezie byla v době, kdy se její nehybný miniseriál odehrává, mladou 24letou ženou. Jelikož se kvůli uherské korunovaci musela naučit ovládat koně, bavila se v této době zcela netypicky jízdou na koni. Osvobození Prahy na začátku ledna 1743 oslavila neobvyklým „dámským karuselem“, kdy ona a její společnice najížděly ve zbroji s kopím na vycpané panáky a srážely je jako v rytířském turnaji. Kromě toho jim šavlemi usekávaly hlavy. V podání Mirky Zlatníkové to byla skutečně „tlustá paní“, pro kterou byl největší výkon přejít z místnosti do místnosti.
Navíc scénáristka zřejmým omylem vycházela z toho, že popisuje události až do roku 1744, ačkoliv ve skutečnosti francouzská okupace Prahy trvala jen od konce listopadu 1741 do konce roku 1742. Výsledkem bylo, že seriálové postavy i děj se pohybovaly tu o čtyři roky dopředu, pak zase zpátky, a vytvářely dojem, jako by uvízly v nějaké postmoderní časové smyčce.
Nebyl to projev tvůrčí fantazie, ale projev otrockého lpění na wikipedii. V české verzi hesla „František Trenck“ totiž najdete prakticky všechny zápletky, které s ním Zlatníková ve 3. díle spojila. Toto heslo bohužel odkazuje jen na události roku 1744, což v ní asi vyvolalo dojem, že tak dlouho trvala francouzská okupace Prahy. Ve skutečnosti ovšem byla Praha osvobozena mnohem dříve a paní Zlatníková si to zřejmě spletla s druhým dobytím Prahy, které podnikli Prusové v roce 1744. (Zřejmě to se jí snažili vysvětlit členové rakouského štábu..)
Baron Trenck také nebyl žádným zachráncem monarchie, byl hrdinou dobové publicistiky, ale jeho pandurové neměli zásadní vojenský význam. Útok do Bavorska byl nápadem hraběte Ludvíka Khevenhüllera, který mu také velel. To se ale nehodí scénáristce, která se snaží „vzdělávat“ diváky upevňováním stereotypů o dekadentní neschopné šlechtě, kterou klade do kontrastu s baronem von der Trenck (jenž byl ostatně také šlechtic.) Monarchii zachránili vojensky šlechtici hrabě Ludwig Khevenhüller, který dobyl Bavorsko, hrabě Abensberg-Traun, který zvítězil v Itálii, a další. K dovršení všeho scénáristka zaměnila Trencka s jeho pruským příbuzným Fridrichem von der Trenck, který se skutečně proslavil útěkem z vězení. Jeho vyprávění sloužilo za vzor Giacomo Casanovovi. „Rakouský“ František Trenck byl vojenským soudem odsouzen až v roce 1745, po prohrané bitvě u Žďáru, a zemřel v roce 1749.

Duchové zesnulých v časové smyčce
Z nějakého důvodu totiž scénáristka nechce opustit krátké období prvních měsíců války a neustále do toho krátkého úseku vměstnává lidi a události z mnohem širšího období. Výsledkem je, že děj se prakticky nehýbe, i když pohltil už 4 celovečerní filmy, navíc tu dochází k onomu postmodernímu bloudění v čase. Člověk žasne nad tím, že jednou se Marie Terezie dozví, že bavorsko-francouzská armáda teprve táhne na Linz, aby vzápětí slyšel, že prý „už válčí čtyři roky“. Do toho přijde bleskové seznámení arcivévodkyně Marie Anny s císařovým bratrem Karlem Lotrinským, které by se tedy celé muselo odehrát během roku 1742 a ještě před koncem roku by měli stihnout svatbu, odjezd do Belgie a porod. To by bylo rekordně krátké těhotenství, pravý zázrak přírody! Ve skutečnosti se Marie Anna znala s princem Lotrinským již řadu let před válkou, vzali se v roce 1744 a do Rakouského Nizozemí neboli Belgie odjeli až poté. Zde zemřela při porodu a přesto poté v seriálu posílá Marii Terezii dopisy, zřejmě ze záhrobí.
Při těchto poporodních potížích pečoval o arcivévodkyni v Belgii slavný lékař Gerard van Swieten, který se teprve poté, v roce 1745, odebral do Vídně do služeb Marie Terezie a stal se jejím osobním lékařem. Přesto ho ve 3. dílu vidíme v již od začátku války na vídeňském dvoře, kde pronáší zásadní výroky o nevíře v Boha a zdravotních reformách. Také jeho předchůdce, lékař Bassand, zemřel dávno před van Swietenovým příjezdem, přesto ho tu vidíme po van Swietenově příchodu, jak v knihovně polemizuje se slizkým jezuitou o náboženství.
Tím se dostáváme k další lahůdce tohoto veřejnoprávního počinu. Paní Zlatníková chce totiž diváka i poučit a vzdělávat. Proto zde slyšíme z úst van Swietena, Františka Štěpána Lotrinského i samotné Marie Terezie různá povrchní moudra odsuzující náboženství, církev a jedení masa. To jsou názory, která si scénáristka dostala do hlavy z komunistických hodin dějepisu na našich školách a ze své práce pro ženské magazíny. Ani svobodní zednáři nebyli v této době žádnými ateisty, ani nepřáteli náboženství. Vždyť se považovali za nástupce zednických mistrů, kteří stavěli jeruzalémský chrám. V přeneseném smyslu bylo náboženství chrámem, o který pečovali, a Boha nazývali Velkým architektem. František Štěpán sice byl přijat mezi svobodné zednáře na své mladické cestě Evropou, ale ve Vídni žádnou aktivitu v zednářských lóžích nevykonával. Říká se sice, že byl v čele tajné lóže, kterou v roce 1743 nechala rozehnat Marie Terezie. Prý jej stráž zaskočila tak dokonale, že se zachránil jen útěkem v ženském převleku… to je ale jen povídačka, která se objevuje až v historiografii 19. století. Pořád je to zajímavější, než seriálová schémata scénáristky Zlatníkové.

Nevěrná Marie Terezie?
Ta se rozhodla ozvláštnit „nezajímavou historii“ vyprávěním o manželských potížích Marie Terezie a o jejím záletu s husarským důstojníkem Andreasem Hadikem, který z neznámého důvodu má lůžko vedle ní přímo v Hofburgu. V rozhovoru pro ČRo2 dokonce Zlatníková tvrdí, že nevěry Marie Terezie jsou zamlčovaný historický fakt, pro který má důkazy. Víme prý o 21 těhotenstvích Marie Terezie, ale jen o 16 porodech. Voila. Já nevím, z čeho vycházela, ale 21 těhotenství v letech 1737 až 1756 by bylo moc i na Marii Terezii. Vymyslet si jako zápletku nevěru není originální. Bylo to už v předchozích 2 dílech, psaných dle vzoru filmů o Sisi. Symetrické vyměňování partnerů je dokonce stálým rysem našich seriálů, kde se jinak nic neděje. Pikantní je ovšem tvrzení scénáristky Zlatníkové, že „Třetí a čtvrtý díl se kromě jedné věci mnohem víc zakládá na pravdě.“
Manželství obou panovníků – Marie Terezie a Františka Štěpána – samozřejmě mělo potíže, ale jiného druhu. Vyplývaly hlavně ze zvláštního podřízeného postavení Františka Štěpána, z jeho melancholické povahy, z toho že uměl jen francouzsky a neměl vyhrazenou žádnou sféru vládnutí… Ve filmu se samozřejmě objevuje zásadně v ceremonielním španělském oděvu, který ve skutečnosti nesnášel. Obávám se, že také představy o množství jeho milenek a obchodních transakcích jsou značně přehnané. Andreas Hadik, jenž má být ve filmu statným mladíkem, byl ve skutečnosti o sedm let starší než Marie Terezie a nevím, kde by se s ní mohl sblížit. Předpokládám, že na něj scénáristka narazila na internetu v souvislosti s výrazem „husarský kousek“ a zbytek si domyslela.
Marie Terezie ale nebyla Kateřina Veliká. Skutečně dbala na mravnost. Nicméně legenda o komisi cudnosti je zveličená. Ve skutečnosti Marie Terezie povolila ve Vídni maškarní bály a na začátku vlády podporovala veselost. Umravňovací opatření se musela zavádět při úmrtí členů panovnického rodu, které vyžadovaly vyhlášení dvorského smutku. Obrat nastal až po válce, kdy v roce 1749 založila Policeyhofkommission. Ta se zřejmě stala základem pro legendu o komisi cudnosti, jejíž význam zveličil v 19. století kulturní historik Eduard Vehse. Ten vylíčil událost jako tažení proti nevěrným šlechticům a vymyslel si barvité příběhy o nevěrnících překvapených ve svých palácích a v divadelních lóžích všudypřítomnou mravnostní policií. Předlohu této legendy ale máme už v publicistice 18. století. Už Casanova ve svých pamětech líčí románově přibarvený systém cudnosti, který prý Marie Terezie zavedla ve Vídni a který prý vyústil v šikanování mladých dívek. Pořád lepší než seriálové schéma, kde je manželství Marie Terezie vylíčeno jako nějaké seriálové vyprávění o manželské rutině doktorky Novákové a doktora Nováka. Já nemám nic proti fantazii, ani kreativitě, ale myslím, že k fabulování je třeba dějiny nejdřív aspoň orientačně znát. Ty smyšlené nevěry jen zastírají, že jinak se v nehybném seriálu nic neděje.
Kdyby ve fantaziích o soužití Marie Terezie a jejího nevládnoucího manžela vyšla scénáristka z historických reálií a legend, mohlo to být zábavné. Myslím, že je možné pohrávat si s legendami, nebo s humorným kontrastem mezi tím, co bylo dřív normální, a co je normální dnes. Státní kancléř Kounic si třeba myslel, že čerstvý vzduch škodí zdraví, a proto při všech jednáních s Marií Terezií musel mít zavřená okna a pořádně smradlavý vzduch. Také tehdejší představy o sexu byly bizarní, abych vyšel vstříc bulvární poptávce. Mohly by to být klidně fabulace, ale inteligentní, informované, psané se znalostí věci. Jak mohli v ČT svěřit scénář k tak drahému velkofilmu svěřit někomu, kdo o historii vůbec nic neví a nezajímá ho to? Pro srovnání: připadalo by vám normální, kdyby magazín o autech dělal někdo, kdo nemá ani řidičák? Já jen doufám, že tato minisérie nebude pokračovat, protože vážně nevím, jak by paní Zlatníková pojala zavedení povinné školní docházky.
Jaký je výsledek počinu veřejnoprávní televize, která má ze zákona dbát o kulturní identitu obyvatelstva? Dřív si lidé možná spojovali Marii Terezii s válkami, mateřstvím a se školní reformou. Po odvysílání minisérie o ní vyšel v Blesku článek, kde jsou uvedena tato klíčová slova: Marie Terezie – sex – sexuální skandál – pohlavní choroby – domácí násilí.

"Občan Habsburk" (2016): krátký rozhovor na 10 min, který se mnou udělala TV Oko Kosmasu o naší knize Habsburkové 1740-1918. Vznikání občanské společnosti (2016)