Úvaha o tom, proč si ČEZ a EPH spolu tak pěkně notují.

Před několika dny jsem na tomto místě slíbil, že se budu zabývat otázkou, kterou si položila (avšak nezodpověděla) v Lidových novinách Lenka Zlámalová. Otázka zněla v jejím podání takto: „Proč jim je ČEZ dovolil vydělat na svůj účet?” Za zájmeno „jim“ si dosaďte EP Energy, potažmo EPH, za „je“ pak velké peníze.

Hned na začátek je třeba podotknout, že je to věru otázka jako břitva. Obrovské zisky, které EP Energy přiznává za první tři čtvrtletí roku 2012, osvětlují vzájemné vztahy mezi dvěma energetickými společnostmi mnohem méně, než otázka paní Zlámalové naznačuje.

Polovina z 8,5 mld zisku je vysvětlována jako výsledek přecenění aktiv, což je účetní manévr, díky němuž to vypadá, jako kdyby EP Energy trefila při dvou transakcích s ČEZem jackpot – konkrétně mám na mysli prodej hnědouhelné elektrárny Energotrans ČEZu a převzetí podílu ČEZu v německém hnědouhelném dole MIBRAG.

Samozřejmě obě společnosti tvrdí, že na těchto transakcích rozhodně neprodělaly, a prokázat opak je bez přístupu k účetnictví obou firem nemožné. Můžeme se sice dohadovat, že ČEZ EPH ‚dovolil vydělat spoustu peněz na svůj účet‘, ale dokázat to – to je úplně jiný příběh. Každopádně stojí za to učinit alespoň pokus o nahlédnutí do pozadí zmíněných transakcí.

Jedním z vodítek pro porozumění vzájemných vztahů ČEZu a EPH je jejich sdílený zájem na zabránění záměru Czech Coalu získat či vybudovat (případně obojí) hnědouhelnou elektrárnu v České republice.

Čtenáři českých novin už zaregistrovali, že Czech Coal je ve zprávách o svých sporech se zákazníky obvykle líčen jako ‚ten špatný‘. To může být poněkud zavádějící, zejména ve vztahu ke sporům uvedené společnosti s ČEZem. Děje se tak proto, že média jaksi přehlížejí nebo bagatelizují fakt, že je to ČEZ, a nikoli Czech Coal, kdo dominuje relevantnímu trhu s hnědým uhlím.

Počty jsou tu jednoduché: ČEZ vyrábí většinu své energie z hnědého uhlí. Je tedy v jeho zájmu udržovat cenu hnědého uhlí, svého nejdůležitějšího zdroje paliva, na konkurenceschopné úrovni. Jinými slovy: hnědé uhlí musí zůstat levné.

ČEZ má nejen zájem udržet nízkou cenu hnědého uhlí; co je důležitější, má k tomu také páky. Společnost je největším dodavatelem hnědého uhlí na trhu. Zároveň je ale také jeho největším odběratelem, který nakupuje hnědé uhlí od všech ostatních tuzemských dodavatelů. To dává ČEZu nesmírnou kupní sílu, kterou využívá ke stlačování cen hnědého uhlí; ekonomové tomu říkají ‚monopson‘.

Daniel Beneš ve svém nedávném rozhovoru pro Hospodářské noviny vystavuje na odiv monopsonické svaly svým typickým neomaleným způsobem, kterým jasně demonstruje odhodlání zneužít zmíněnou kupní sílu. ČEZ vlastní hnědouhelné Počerady, kterým momentálně uhlí dodává Czech Coal. V odpovědi na otázku, jak náročné by pro ČEZ bylo přejít na zásobování Počerad vlastním uhlím, odpovídá výhrůžkou: „Pokud bychom neměli po nějakou dobu uhlí z Vršan, nejely by všechny bloky na plný výkon a nějaký dopad by to na naši marži mělo. Ale výrazně horší dopad by to mělo na ekonomiku Czech Coalu.” Takže pozor, pane Tykači!

To, že ČEZ má sílu k tomu, aby tržní cenu hnědého uhlí určoval, místo aby ji trpně přijímal, je klíčovým kouskem skládačky, vytvářející jeho schopnost soustavně generovat hospodářský zisk a blokovat přístup na trh novým hráčům, kteří by rádi využili nákladovou konkurenceschopnost České republiky. Více než polovina spotřeby uhlí ČEZu je pokryta z jeho vlastních zdrojů, což mu umožňuje produkovat energii ve svých uhelných elektrárnách v podstatě za fixní náklady. Pokud hledáte odpověď na otázku, jak je možné, že ČEZ generuje tak obrovské zisky, právě jste ji dostali.

Teď už je tedy jasné, co v této kauze pohání ČEZ. Ale co EPH? Proč by měl mít zájem (či dokonce se angažovat) v tom, aby si ČEZ udržel svou monopsonickou moc nad hnědým uhlím? Odpověď je prostá: EPH (a nejen on) profituje z parazitického vztahu s ČEZem, který mu umožňuje kořistit z e svého dominantního postavení na trhu. ČEZ si bude držet toto dominantní postavení a z něj plynoucí významné zisky, dokud bude moci uplatňovat dominantní kupní sílu a bránit přístupu konkurence k nejdůležitějšímu druhu paliva. A EPH bude mít zaručen na těchto ziscích podíl, pravděpodobně za protislužbu spočívající v podpoře ČEZu.

Problém spočívá v tom, že takové chování ČEZu nelze kvalifikovat jinak, než jako zneužití dominantního postavení na trhu. Kdyby ČEZ své vlastní hnědé uhlí volně obchodoval, muselo by být v souvislosti s rostoucí cenou prodáváno na trhu, místo aby bylo přímo dodáváno svému vlastnímu majiteli, tedy ČEZu. Jenže Severočeské doly (vlastněné ČEZem) uhlí na trhu při vzestupu ceny nenabízejí.

Zásahem ze strany Evropské komise vyvstalo nebezpečí, že by toto velmi pohodlné uspořádání mohlo být narušeno. EK stále ještě může nařídit ČEZu, aby prodal hnědouhelné Počerady jako nápravu pochybení, zjištěných během vyšetřování podezření na nekalé praktiky ČEZu na energetickém trhu, které samozřejmě udal ten darebný Czech Coal.

Taková možnost děsí jak ČEZ, tak i EPH, protože nejpřirozenějším kupcem pro Počerady je – právě Czech Coal. Získáním Počerad by se významně zeslabila jeho závislost na jeho dvou nejvýznamnějších odběratelích, tedy ČEZu a EPH, což by mu umožnilo vyjednávat s nimi v budoucnu lepší podmínky.

Tím se ČEZ ocitá nad propastí, na jejímž dně je nutnost přijmout tržní cenu, kterou diktují jiní, a spolu s EPH čelí nebezpečí významného snížení zisků. V případě ČEZu může být tento propad velmi významný, uvážíme-li, jakou roli hraje hnědé uhlí v jeho portfoliu zdrojů.

Tolik tedy k teoretickým východiskům štěstím zalitého vztahu mezi ČEZem a EPH.

Ve druhé části se podíváme na poslední transakce mezi těmito dvěma společnostmi, jež dle našeho názoru dokreslují představu o tom, jak dobře se spolu obě firmy doplňují ve snaze dosáhnout svého společného cíle – totiž oslabení Czech Coalu.