Česká politika začíná po nějaké době opět připomínat politiku jiného bývalého sovětského satelitu.

Trvalo to čtvrt století. Ale díky Václavu Klausovi, Miloši Zemanovi a Miroslavu Kalouskovi začíná česká politika zase připomínat politiku jiného bývalého sovětského satelitu – Gruzie.

25. října 2012 vyšplhal k moci po zádech svého vlastního, bohatě sponzorovaného politického hnutí Kartuli Ocneba čili Gruzínský sen introvertní oligarcha Bidzina Ivanišvili.

Nadcházející pátek, přesně rok poté, co se gruzínským premiérem stal tento miliardář, budou rozhodovat také čeští voliči, jestli chtějí, aby se jim do čela postavila Ivanišviliho česká verze.

Srovnání Andreje Babiše s Bidzinou Ivanišvilim není míněno jako urážka ani jednoho z nich; je to pouhé konstatování faktu, že se ke svým voličům obracejí stejným způsobem. Jejich apel je založen na ztrátě důvěry v politické strany a na naději, že silný vůdce učiní zneužívání moci přítrž.

Taková naděje je nadějí zoufalců. Ukazuje, jak křehkou se parlamentní demokracie může stát, propadnou-li politické elity hrabivosti a demenci.

Výrok „Babiš přece nemůže být o nic horší“ není výsledkem úvahy, nýbrž zbožným přáním. Babiš může být o hodně horší i lepší, či stejný. Jaký bude, však závisí výhradně na něm, nikoli na vás. A v tom spočívá jeho přitažlivost: Je tu vůdce, který za nás vyřeší naše problémy.

Po roce v premiérském křesle oznámil Bidzina Ivanišvili, že tento měsíc jmenuje nového ministerského předsedu a stáhne se do ústraní. „Už nechci být politikem,“ tvrdí.

Odchod z politiky není odchodem od moci. Dějiny jsou plné diktátorů, kteří nezastávali žádnou oficiální funkci ve správě jejich země. Jakmile se začneme spoléhat na silné vůdce místo na instituce, z politiky se rázem stane sázka do loterie.


Celkový pohled na Ivanišviliho obraz (Eli and David, 2005, autor Lucian Freud)