Jenže nikdo vám neřekne, komu.*





Richard Fuxa, Marika Lendl a Jack Rennert zahajují výstavu Muchových plakátů v Obecním domě

Trh s uměleckými artefakty vysokých hodnot je nechvalně znám svou neprůhledností, a tím českým nyní hýbe otázka, která hrozí přerůst ve skandál: Kdo nyní vlastní světově největší kolekci Muchových, kterou nashromáždil proslulý tenista Ivan Lendl.

‚Affichomania‘, jak se mezi odborníky posedlost plakáty označuje, udělala z Jacka Rennerta bohatého muže. Wolfgang „Jacques/Jack“ Rennert pocházel z rakouské rodiny, která uprchla v roce 1938 z nacisty zabraného Rakouska do Francie. Do USA se dostal ještě jako malý chlapec v roce 1944, záhy po osvobození Francie. Dnes mu patří newyorská Rennert’s Gallery a věnuje se obchodování se starožitnými plakáty.

Právě Rennert pro svého zákazníka Ivana Lendla, původem českého špičkového tenistu, který nyní žije v USA, nashromáždil celosvětově nejrozsáhlejší kolekci originálů Muchových plakátů. Kdykoli se takový Muchův plakát vynořil někde na trhu s uměním, Rennert ho pro Lendla nakoupil.

Některé zdroje znalé českého trhu s uměním se ale domnívají, že Lendl loni sbírku tajně prodal za údajně 3,5 miliónu USD místnímu podnikateli, který sehrál roli bílého koně pro jistého oligarchu, jenž je subjektem vyšetřování v několika trestních kauzách podvodu.

Rennert na přímé otázky po tom, kdo je vlastníkem Lendlovy sbírky Muchových plakátů, odpovídá vyhýbavě – uvádí pouze, že sbírka je „ve správě Nadačního fondu Richarda Fuxy v Praze“. Ani Lendl se nijak nemá k tomu, aby potvrdil či vyvrátil, že je stále majitelem sbírky, která nese jeho jméno. Víme jen tolik, že poněkud tajemstvím obestřený český podnikatel Richard Fuxa má nyní právo s plakáty nakládat za účelem komerčního využití.

Jiné zainteresované osoby, jako například malířův vnuk John Mucha, tvrdí, že sbírka byla prodána: „Otázka nestojí tak, jestli byla sbírka prodána. Mohu kategoricky prohlásit, že rozhodně byla. Otázkou je, kdo ji nyní vlastní, a jestli je její nový vlastník solidní.“ John Mucha má o solidnost nového vlastníka starost z titulu své funkce předsedy správní rady Muchovy nadace, neziskové organizace, jejímž cílem je zachování uměleckého odkazu Alfonse Muchy a jeho syna, spisovatele Jiřího Muchy, který byl podle Lendla inspirací pro jeho rozhodnutí sbírku plakátů vytvořit.


Kluk z plakátu

Nejistota, kdo je dnes vlastníkem sbírky, nahrává spekulacím, že Fuxa hraje roli bílého koně, nasazeného skutečnými vlastníky.

Fuxa řídí a spoluvlastní pražskou billboardovou agenturu BigBoard. Podle Lendla to byl právě Fuxa, kdo přišel s nápadem a prostředky na převezení Lendlovy sbírky z jeho domova v Connecticutu do Prahy a její premiérové představení veřejnosti.

V květnu 2013 uspořádalo Hlavní město Praha výstavu Lendlovy sbírky Muchových plakátů v Obecním domě, secesním paláci v majetku města. Výstavu produkoval a propagoval Fuxův BigBoard. Hlavním sponzorem byl ČEZ. Masivní propagace, která loňskou výstavu doprovázela, o Muchově nadaci překvapivě mlčela. To, že se rodinná nadace v průběhu kampaně ani jednou neobjevila, je udivující, uvědomíme-li si, že Lendl je jedním z jejích čestných patronů. „Dozvěděli jsme se, že sbírka byla prodána, teprve poté, co byla prodána,“ uvedl John Mucha.

Pražská výstava je nyní minulostí; komerční zužitkovávání obchodní značky „Mucha“ Richardem Fuxou je však teprve na počátku. Jak naznačuje Rennert, Fuxa nechal zaregistrovat českou nadaci nesoucí jeho jméno za účelem propagace sbírky jak v Česku, tak i v zahraničí. Plánuje vyrazit se sbírkou na turné, jehož prvními zastávkami mají být, jak se proslýchá, Čína a Japonsko. Kromě kočování provádí BigBoard masivní reklamní kampaň propagující značku Mucha na svých obřích bigboardech, lemujících české dálnice.

Existují osoby (jako například Rennert a Fuxa), které chtějí světu namluvit, že majitelem sbírky je stále Ivan Lendl, jenž Fuxově nadaci pouze postoupil práva na její komerční využívání. Jiní lidé, jako například malířův vnuk John, trvají na tom, že sbírka byla prodána. Je ale prakticky nemožné najít někoho, kdo by věřil, že jediným či hlavním investorem v této transakci je Richard Fuxa.

Minimálně v Praze se má za to, že Fuxa je, jak se říká, „klukem z plakátu“ nastrčeným k zastupování místním oligarchou Martinem Romanem, který stál posledních deset let v čele ČEZu, tedy hlavního sponzora loňské výstavy.

„Nemám to potěšení znát pana Romana“, říká Rennert. Možná že ne, avšak Roman má zcela jistě to potěšení znát lidi, kteří stojí za nadačním fondem Richarda Fuxy, jenž nyní spravuje sbírku, kterou pro Lendla obstaral a až do loňska spravoval Rennert.


Oligarchův kurátor

Podle místních médií je Roman zásadním skrytým investorem v BigBoardu, 80 % jehož akcií vlastní na Kypru registrovaná firma jménem JOJ Media House; jejích zbylých 20 % patří Richardu Fuxovi. Roman a Fuxa jsou dlouholetí obchodní partneři i v jiných podnicích, totiž soukromém gymnáziu PORG, ovládaném Romanem, a kampani Čtení pomáhá, zaměřené na podporu rozvoje čtenářských dovedností školáků. Obě aktivity jsou masivně propagovány na billboardech BigBoardu.

Mezi oběma pány jsou i další pozoruhodné svazky. Fuxovu nadaci řídí Karel Srp, někdejší umělecký ředitel Galerie Hlavního města Prahy, který nyní jménem nadace Lendlovu sbírku spravuje jako kurátor. Srp je v pražských kruzích obchodníků s uměním znám jako „kurátor Romanových privátních sbírek“. Nedávno se stal členem představenstva Nadace českého výtvarného umění, neziskové organizace spravující Výstavní síň Mánes, perlu českého funkcionalismu rozkročenou nad vltavským ramenem. Roman se pokouší tuto nadaci ovládnout už od roku 2010. V roce 2013 nabídl 5 milionů dolarů výměnou za právo jmenovat většinu členů její správní rady; byl ale odmítnut.

Dalším z Romanových ‚kulturních velvyslanců na volné noze‘ je Milan Bufka. Také on sedí ve správní radě nadace, která spravuje Mánes. Vzájemné vztahy Romana a Bufky ale stojí na mnohem solidnějších základech, než je sdílená vášeň pro výtvarné umění. Má své počátky už v roce 2002, kdy Roman jako výkonný ředitel státem vlastněného strojírenského molocha Škoda Plzeň připravoval prodej bankrotujícího koncernu.

Milan Bufka byl tehdy státem jmenovaný správce konkurzní podstaty, který s Romanem spolupracoval. A byl to on, kdo stanovil cenu, kterou měla v roce 2003 za Škodu Plzeň zaplatit obskurní firma Appian, registrovaná ve Švýcarsku. Kuoní cena byla pro Appian tak výhodná, že se transakce stala součástí vleklého vyšetřování švýcarskými úřady pro podezření z praní špinavých peněz. Dokumenty, které později unikly do českých médií, podle všeho ukazují, že Roman si zachoval k Appianu těsné vazby ještě dlouho poté, co odešel pracovat pro ČEZ.

Vzhledem k tomu, že Bufka v minulosti působil jako správce konkurzní podstaty, bylo jeho jmenování pražským magistrátem do funkce ředitele Galerie Hlavního města Prahy v roce 2008 překvapením. Karel Srp se o měsíc dříve stal uměleckým ředitelem GHMP a Bufkovu kandidaturu vehementně podporoval navzdory jeho nepříliš kvalifikující profesní historii. Oba byli z vedení galerie odvoláni v létě 2012 poté, co byli vyměněni politici blízcí Romanovi, kteří je v roce 2008 jmenovali.


Milan Bufka a Karel Srp: oba byli z vedení galerie odvoláni v létě 2012

Lendlova sbírka Muchových plakátů momentálně spočívá v depozitáři GHMP. Jak dlouho tam zůstane, záleží na tom, zda byla do ČR z hlediska celních zákonů importována, nebo zda byla deklarována jako výstavní zápůjčka – ve druhém případě by měla Česko poměrně brzy znovu opustit.

Je třeba podotknout, že klíč k tajemství, kdo je skutečným vlastníkem Lendlovy sbírky Muchových plakátů, drží v rukou dvě osoby, podléhající americkému Zákonu o zahraničních korupčních praktikách (FCPA). Jak Lendl, tak Rennert jsou občany Spojených států amerických. Žádný solidní obchodník s uměním si dnes nedovolí provádět transakce v řádech milionů, aniž by znal zdroj, z něhož zboží pochází. Je tedy namístě se domnívat, že Rennert (pokud tedy prodej Lendlovým jménem sjednával), jméno současného vlastníka sbírky zná.

Pokud byla sbírka (jak se mnozí domnívají) skutečně prodána české billboardové agentuře s netransparentní vlastnickou strukturou, bude pro mnohé šokujícím zjištění, že místo aby podstatná část díla českého vlastence a světově uznávaného umělce byla jiným vynikajícím synem svého národa tomuto národu odkázána, končí v neznámých rukou.

*Text byl dneska publikován v Business New Europe zde http://www.bne.eu/storyf5888/COMMENT_Where_theres_Mucha_theres_money