Pojišťovací podvod má mnoho tváří a na některých pilně pracují sociální vědy až několik let, aby daný, v některých případech dokonce geniální podvod, mohl vstoupit do lidských dějin jako zcela transparetní „fakt“ a záhy se ujal, coby neotřesitelná „historická pravda“.

Jeden z mých šlechtických předků, James F. Berwick, vojevůdce, těžce zraněn, ležíce na zkrvavené louce, před skonáním prý prohlásil: „Everything is others!“ (Všechno je jinak!). Musím k tomu dodat, že v dnešní angličtině by měl spíše říci: „Everything is different“, ale v 17. století se to patrně vyjadřovalo oním vokabulárem.

Všimněte si, že všechny dobře pojištěné „katastrofy“ se konají při večerních hodinách a když na místě pokud možno nejsou svědkové. Je totiž třeba vyvolat zmatek, nasadit falešné svědky a co nejrychleji uplatnit svůj předem vyfabulovaný technologický postup pojišťovacího podvodu. Tím je „historická pravda“ takřka neprůstřelná!

Požár Národního divadla v Praze vypukl nedlouho po dokončení stavebních prací dne 12. srpna 1881. V budově k večeru nikdo nebyl a to ani oni dva řemeslníci, kteří měli údajně způsobit požár svojí nedbalostí. Této nesmyslné verzi se věřilo až do vydání knihy Miroslava Ivanova „Požár Národního divadla aneb Příliš mnoho náhod“ (Praha 1983). Dospělo se ke pravdivému zjištění, že příčina požáru je úmyslné žhářství. Ovšem trvalo to více než 100 let než se historická věda doplazila ke skutečnosti...

Ovšem ne jen to. Jde doslova o briliantně podařený pojišťovací podvod. Podívejme se na technologický postup nezákonného milionového obohacení:

Sbírkou ke stavbě divadla se podařilo vybrat celkem 3.2 miliony zlatých. Tím bylo umožněno objekt realizovat. Po požáru vyplatila První česká vzájemná pojišťovna vedení budovy cca. 300.000,- zlatých a další veřejná sbírka na opravu ohořelého divadla za 47 dní dosáhla výše cca. 1.000.000,- zlatých. Protože Národní divadlo nikdy nemělo konkrétního majitele a bylo spravováno direktoriem (faktury ve většině případů neexistují) nebyl žádný problém minimálně (přepočteno na dnešní měnu) protunelovat cca. 100 milionů Kč.

Požáry dalších divadel jako Národní divadlo Brno (26. 11. 1884) nebo Národní divadlo Ivana Vozova v bulharské Sofii (10. 02. 1923) probíhaly podle podobného scénáře. Jak dalece se sami pojišťovny na těchto podvodných transakcích podílely nelze z dostupných pramenů nikde zjistit. Snad podle hesla „I krást se musí umět!“.

Daleko velkolepější je ovšem „Zkáza Titanicu“ (viz Jan Berwid-Buquoy: „100 let Titanicu – mezi úředními bájemi a skutečností“, Aktuálně.cz, 17. 04. 2012).

V tomto případě se jedná o velice dobře pojištěný zaoceánský parník proti „kolizi s ledovcem“, kde onen zaoceánský kolos dne 14. dubna 1912 kolem půlnoci (naprostá tma) „kolidoval s ledovcem“ v místech, kde žádné ledovce i v těch největších mrazech prostě neexistují.

Pojišťovací suma Titanicu u celkem 70 pojišťoven se pohybovala kolem 5 milionů dolarů. Avšak majitelé zaoceánského parníku vyzískali celkem 12 milionů dolaru. Přepočteno na dnešní měnu, cca. 280 milionů dolarů. Tím byl neexistující „ledovec“ ve skutečnosti „zlatým pokladem“.

Dne 20. 11. 1992 vypukl v anglickém Windsorském zámku mohutný požár. Tento královský objekt je největším obydleným zámkem na světě, ale v době vypuknutí požáru tam královská rodina ani nikdo ze služebnictva nebyl.

Požár prý vznikl tím, že od rozsvícené halogenní lampy chytly záclony a vedle nich na zdi visící gobelín. Jedná se sice o poněkud „divokou“ teorii, ale přesto je nutné si ještě k tomu připojit dotaz: „Proč v době, kdy se na zámku nenacházela ani duše byla rozsvícena 1000 wattová aogenní lampa opřená o záclony, které navíc zakrývaly nástěnný gobelín?“ Co je to za logiku? Požárem vzniklá škoda se pohybuje kolem cca. 37 milionú liber (cca. 1 miliarda, 250 milionů Kč).

Protože zámek Windsor není pojištěn, kvůli horentním pojišťovacím prémiím, celou sumu zaplatila britská vláda. Proti tomu protestoval labouristický poslanec Robert Cryer: „Proč má škody na budově platit daňový poplatník, když má královna takové příjmy, že může vše zaplatit osobně a navíc ona sama neplatí an i jednu libru daní!“

Nyní, dne 15. dubna 2019 vypukl požár v pařížské katedrále Notre Dame.
Tato světová katedrála se nacházela v naprosto dezolátním stavu a vyžadovala stamilionové částky na celkové opravy.

Žháři postupovali podle již v minulosti osvědčené metodiky. Vybrali si réžii pojišťovacího podvodu Národního divadla v Praze. Na rozdíl od Windsorského zámku byly totiž Národní divadlo v Praze a katedrála Notre Dame v Paříži řádně pojištěny. Začátek byl tedy, jak se říká, mnohoslibný...

Požár vznikl kolem cca. 19:00 hod. večer a přesně podle scenáře „Národní divadlo“ za vypuknutí požáru mohou i zde řemeslníci firmy Le Bras Fréres, kteří v blízkosti použili letovací soupravu... Když se takováto naprostá pitomost prosadila v Praze, proč by se to nemělo prosadit také v Paříži?

Podobně jako pražská pokrývačská firma, prohlásila i pařížská Le Bras Fréres, že v době požáru se v těchto místech žádný z jejich zaměstnanců nenacházel. To však vůbec nevadilo. Ona „blbost“ byla venku, pařížská policie fabulum zaznamenala, podobně jako v Praze, coby fakt a tím je věc do budoucna ukončena.

Na rozdíl od Prahy, Francouzi žádného Miroslava Ivanova zatím nemají, takže stamilionové tunelování může v klidu začít... Pakliže se fakty, jako v případě Ivanova, odhalí až po více než 100 letech, není koho zatýkat ani pronásledovat...

V případě Notre Damu veškerou škodu zaplatí francouzské pojišťovny. To je pouze skromný začátek... Zatím byla sbírkami přislíbena finanční pomoc ve výši cca. 600 milionů Eur.

Aby si čtenář mohl tak mohutné finanční částky reálně představit, uvedu příklad: Za tak obrovskou sumu peněz nejenže se pařížská Notre Dame snadno opraví, ale bylo by dokonce možné vedle oné staré katedrály postavit navíc dvě fungl nové...a ještě by nějaký ten milion zbyl pro „mlčenlivost“ těch, kdo jsou do věci zasvěceni a mohli by se „rozpovídat“... Ora et labora.