Svoboda a „paradox volby“ aneb taky míváte strach ze stovky zubních past?
V poslední době se mi několikrát vrátil ten pocit . Moment, kdy jsem zaskočen realitou, kterou jsem neznal, opouštěl v zimě v roce 1990 obchod sportovní obuví na Mariahilferstrasse ve Vídni.. V kapse sto marek a v hlavě úmysl koupit si tenisky vstoupil jsem sebevědomě dovnitř. Po prvním seznámení s podezíravým personálem přišlo na potřebu rozhodnout se – chci boty na běhání anebo v nich budu jen chodit? Jde mi o pohyb na antuce anebo tartanu či trávníku? Anebo chci módní doplněk?
A já to vážně nevěděl. Cítil jsem se trapně. Proto, že nevím, co chci, jelikož jsem netušil, že bych něco takového vůbec kdy mohl chtít. Pro to, že mám nedostatečnost v orientaci v něčem tak běžném, jako je pohyb a potřebám k němu . Proto, že jsem vlastně vůbec netušil, že někdy budu moct vejít do krámu a vybrat si. Že zahodím svoje širokospektrální modrobílé prestige a budu moct mít třeba žluté adidasky. A to jsem netušil, že vysněnými žlutými adidaskami nabídka trhu , ale ani moje přízemní touhy zdaleka nekončí.
Ten dojem ponížení, pocit , že mi někdo něco úmyslně tajil, že mě znehybněl, aby se mi , až se dám do pohybu, radši ani hýbat nechtělo, jsem nezapomněl. Někdy mě mimoděk přepadne, když přejíždím z Heathrow do Gattwicku a usměju se té své nabyté sedmnáctileté samozřejmosti.
A ten pocit mi s razancí nebývalou naskočil i při nedávném čtení novin. Zprávě o Kubáncích , kterým jsme poskytli azyl . Je to asi měsíc. A pak znovu dal o sobě vědět minulý týden, kdy se někdo rozepsal o tom, že jim Praha přidělila byty. A také o tom, že jsou vystrašení a zůstávají skrytí a anonymní a chránění .
Mají strach, že si je Castro najde a zle se jim povede. Strach, že by se museli vrátit. Strach z poznaného. A ten musí být v tomto případě sžíravý. Jako když vás po dlouhé nemoci poprvé odpojí od dýchacího přístroje, pak je ticho, čeká se a pak …. se nadechnete sám . A další hodiny se hrozně bojíte, že to přestane jít. Že vás znovu napojí. A že vám vysvětlí, že jinak to už nepůjde.
Tihle Kubánci už dýchají, s mojí vírou v ochranu , kterou jim moje země poskytla , dýchat budou časem sami a nestane se , že by byly znovu bez jejich vlastního přičinění připojeni. A i ten strach pomine.
Ovšem vystřídá ho jiný. Nevysvětlitelná tíseň z vlastní nedostatečnosti při pohledu na regály se stovkami druhů zubních past. Při návštěvách hypermarketů s takovým množstvím různých potravin , že by se dlouhé dny mohla přejídat celá hladová Kuba. Tíseň z moderní evropské civilizace, která za jejich zády jakoby mimochodem vybujela do rozměrů nenávistných karikatur kubánských komunistů.
Dostatek je příjemnější než nedostatek, to bez debat. Strach z přejedení čímkoli odlišný od strachu z hladu po čemkoli. Oba ty strachy ale vyžadují velkou práci , aby se s nimi člověk pokusil srovnat. Aby s nimi uměl žít a počítat. Ti Kubánci jsou teď na úplném začátku, já sedmnáct let v procesu . Tak jim chci vzkázat , že i já se ještě dneska sem tam dost bojím. Sice už vím, že se tomu odborně říká“paradox volby“ a jak s ním teoreticky naložit, i tak mi tyto situace někdy způsobí„systémové přetížení“. Ale je součást ceny, kterou s radostí platím za to, že už nejsem „NAPOJENÝ“!!!
A já to vážně nevěděl. Cítil jsem se trapně. Proto, že nevím, co chci, jelikož jsem netušil, že bych něco takového vůbec kdy mohl chtít. Pro to, že mám nedostatečnost v orientaci v něčem tak běžném, jako je pohyb a potřebám k němu . Proto, že jsem vlastně vůbec netušil, že někdy budu moct vejít do krámu a vybrat si. Že zahodím svoje širokospektrální modrobílé prestige a budu moct mít třeba žluté adidasky. A to jsem netušil, že vysněnými žlutými adidaskami nabídka trhu , ale ani moje přízemní touhy zdaleka nekončí.
Ten dojem ponížení, pocit , že mi někdo něco úmyslně tajil, že mě znehybněl, aby se mi , až se dám do pohybu, radši ani hýbat nechtělo, jsem nezapomněl. Někdy mě mimoděk přepadne, když přejíždím z Heathrow do Gattwicku a usměju se té své nabyté sedmnáctileté samozřejmosti.
A ten pocit mi s razancí nebývalou naskočil i při nedávném čtení novin. Zprávě o Kubáncích , kterým jsme poskytli azyl . Je to asi měsíc. A pak znovu dal o sobě vědět minulý týden, kdy se někdo rozepsal o tom, že jim Praha přidělila byty. A také o tom, že jsou vystrašení a zůstávají skrytí a anonymní a chránění .
Mají strach, že si je Castro najde a zle se jim povede. Strach, že by se museli vrátit. Strach z poznaného. A ten musí být v tomto případě sžíravý. Jako když vás po dlouhé nemoci poprvé odpojí od dýchacího přístroje, pak je ticho, čeká se a pak …. se nadechnete sám . A další hodiny se hrozně bojíte, že to přestane jít. Že vás znovu napojí. A že vám vysvětlí, že jinak to už nepůjde.
Tihle Kubánci už dýchají, s mojí vírou v ochranu , kterou jim moje země poskytla , dýchat budou časem sami a nestane se , že by byly znovu bez jejich vlastního přičinění připojeni. A i ten strach pomine.
Ovšem vystřídá ho jiný. Nevysvětlitelná tíseň z vlastní nedostatečnosti při pohledu na regály se stovkami druhů zubních past. Při návštěvách hypermarketů s takovým množstvím různých potravin , že by se dlouhé dny mohla přejídat celá hladová Kuba. Tíseň z moderní evropské civilizace, která za jejich zády jakoby mimochodem vybujela do rozměrů nenávistných karikatur kubánských komunistů.
Dostatek je příjemnější než nedostatek, to bez debat. Strach z přejedení čímkoli odlišný od strachu z hladu po čemkoli. Oba ty strachy ale vyžadují velkou práci , aby se s nimi člověk pokusil srovnat. Aby s nimi uměl žít a počítat. Ti Kubánci jsou teď na úplném začátku, já sedmnáct let v procesu . Tak jim chci vzkázat , že i já se ještě dneska sem tam dost bojím. Sice už vím, že se tomu odborně říká“paradox volby“ a jak s ním teoreticky naložit, i tak mi tyto situace někdy způsobí„systémové přetížení“. Ale je součást ceny, kterou s radostí platím za to, že už nejsem „NAPOJENÝ“!!!