"Burianovo kafe" po 20 letech - konfrontace 1991-2011

Před dvaceti lety jsem po celý rok uveřejňoval fejetony v Lidových novinách.
Pokud Vás to baví, vraťme se spolu do té post revoluční doby a zkusme konfrontovat, nakolik jsme se změnili.



KANÁREK V RESPIRIU

Tak mě zase jednou pozvali do televize. Televizi já mám rád, tam byla vždycky legrace. Tentokrát telefonovali, že bude diskuse a že bych mohl taky zahrát na klavír, když už jsem ten písničkář, aby se politika trochu vylehčila. Byl jsem pro, říkal jsem si, že si alespoň zkusím něco nového.

Přišel jsem do kavčí budovy a pan produkční mi hned u schodů sdělil, že je mu to moc líto, ale ve studiu nemají klavír. Povídám mu, že je to škoda. Kdyby mi byl včera zavolal, vzal bych si svůj japonský klávesový nástroj. Vždycky ho nosím, když někde nemají klavír, je to zázrak techniky.
Pan produkční se mě tedy zeptal, jestli bych pro ten nástroj nedojel domů.
"Nedojel," odpověděl jsem a myslel jsem si, že kdyby tak moc chtěli, mohli si to přece pohlídat, když mě zvali.
Kdybych byl měl chuť uspořádat rallye polední Prahou, vydat všanc své zdraví a řidičský průkaz, mohl bych to, pravda, ještě stihnout.

V předsálí, kterému říkají respirium, se ozývaly šílené zvuky Sen noci svatojánského bandu - zkoušeli tam a šot natáčeli Ivan Jirous, Vratislav Brabenec a další. Očividně se radovali, že se zase po létech odloučení sešli. Chvíli jsem pozoroval, jak Jirous buší do činelů, Brabenec fučí do saxíku a Nepraš drhne housličky... Jak krásně hráli mimo rytmus doby!

Před dveřmi do studia stálo křídlo.
"Vždyť tady klavír máte," povídám přítomným zaměstnancům té televizní instituce. "Máme ho tady, ale ve studiu není," odpovídá kdosi.
"A nemáte jednu volnou kameru?" ptám se zvídavě.
"Hm, to je dobrej nápad," říká kdosi za mými zády. Začínám cítit, že kdybych se byl víc snažil, mohl jsem na FAMU studovat režii.

"Písničku vezmeme tady a on si pak přejde do studia," slyším opět za sebou.
Přicházejí zaměstnanci a otáčejí klavír, aby mě kamera lépe viděla, babičko. Pán od techniky říká:
"To bude ale mizernej zvuk."
Namíchnu se:
"Mizernej zvuk? Tak to já jdu domů, já jsem profesionál, víte, a nemůžu si dovolit ostudu s mizerným zvukem.Dost na tom, že mám mizernej hlas."
Zvukař mě ale uklidňuje:
"Nebojte se, on tomu nerozumí!" a ukazuje na člověka vedle sebe.

Do toho všeho pořád radostně vyšiluje Sen noci svatojánské band a Jirousovy činely. Paní, která se také o cosi v technice stará, povídá všem přítomným:
"To je šílený, co to je za hudbu? Já bych je za to dala zavřít!"
"To by nebylo ono, milostivá,“ slyším sám sebe, „oni už totiž za to jednou seděli!"

Přicházejí diskutující, kamery jsou připraveny, nedělní televizní politická diskuse začíná a já zpívám:
"Jsem kanárek, jsem koupenej pták v kleci,"
...a pak prej že sranda byla jen v totalitě.

(Lidové noviny, 22.1. 1991)