aneb

Asi bude vážně konec světa...


NESU, NESU KOLEDU...

Je náledí. Všude. V televizi běží šot z Berlína, jak lidé padají a lámou si končetiny. A u nás už je to prý také. Přesněji řečeno, jde prý o ledovku, což byl pro mě odjakživa spíš ten stříbřitý cucavý bonbon s čokoládovou náplní, zatímco hudebnost slůvka „náledí“ jako by v sobě obsahovala i krásné dlouhé sklouznutí, samozřejmě bez zlomenin, návrat do dětství...
Ale asi už chci od života příliš.

V rozhlase hlásí, že nemáme vyjíždět autem. Nejdu do garáže. Jdu se podívat do slovníku a u slova „ledovka“ nacházím odkaz na slovo „ledovatka“. To už je lepší, ne? Ledovatka je nejen povlak z tenkého ledu, což by odpovídalo, ale zároveň i ledařská sekera, případně hůl na ledovce. Pro jistotu pak ještě objevuji další slůvko, které jsme už skoro zapomněli a jež nahrazuje náledí: ledovatina neboli zledovatělý povrch. Vracím slovník zpátky do knihovny, venku je tedy ledovatka, budu se chovat podle instrukcí a nikam nepůjdu.

„Nesu, nesu koledu, upad jsem s ní na ledu,“ mele se mi pořád dokola v hlavě a vzápětí se vynořuje vzpomínka na polovinu osmdesátých let a rockový klub Opatov na Jižním Městě. Na pódiu za mihotání podivných světýlek a stroboskopů stojí vysokánský mladíček do půl těla nahý, pomalovaný a naštvaný.

Jeho doprovodnou kapelu tvoří tři asi tak patnáctiletí muzikanti, hošíci navlečení do obleků a bílých košil; připadají mi jako jeho spolužáci, kterým by jejich rodiče to, co dělá ten polonahý kluk, nikdy nedovolili. A zpěvák řve: „Nesu, nesu koledu, upad jsem s ní na ledu, psi se na mě sběhli, koledu mi snědli!!!“

Hodní chlapci předvádějí několik divokých punkových kytarových riffů, že by to člověku urvalo uši i s hlavou, a přichází druhá sloka:
„Nesu nesu fermetrák, mám ho něco přes metrák, upad jsem s ním na ledu, psi se na mě sběhli, fermetrák mi snědli!“

Byla to jízda. O přestávce přišel Vojtěch Lindaur, který to celé pořádal, smál se a povídal:
„Jestlipak víš, co ti nezbedové dělají teď? Sedí vzadu v šatně se sluchátky na uších a rozebírají, co zahráli dobře a kde udělali chyby. Malí punkoví perfekcionisti!“
Nemohli jsme tušit, že ten vytáhlý, polonahý, zmalovaný a naštvaný zuřivec je budoucí slavný filmový režisér Petr Zelenka.

Konec vzpomínky – zvoní telefon. Milena hlásí, že se právě znovu narodila. Když se zeptám, co se stalo, líčí mi svůj návrat odkudsi domů po zledovatělé dlažbě. Na chvilku se prý zastavila a pozorovala nepojízdná a podivně rozházená auta na křižovatce. Najednou se přihnal drahý teréňák, jehož majitel nad ním na ledu ztratil vládu a narval ho přímo do zábradlí, ke kterému by bývala právě došla, kdyby se bývala na ten moment nezastavila...

Snažím se ji uklidnit, blekotám něco o tom, že to má brát z té pozitivní stránky, že je prostě dobré narodit se podruhé, ale ona nemá smysl pro tento pokleslý druh humoru a s oznámením, že si jde dát panáka, aby se vzpamatovala, přerušuje hovor.

Vařím si čaj a dívám se z okna. Tam zatím nic podezřelého nespatřuji, až na to, že přestala přistávat letadla. Bydlíme kousek od letiště a součástí každého našeho dne, hodiny a někdy snad i minuty je přistávání ocelových ptáků. Možná už letištní plochu pokryla ledovatina. Vlastně ledovka. Mrtví ptáci u nás z nebe zatím nepadají, ale stejně...
Asi bude opravdu konec světa.


/Zpěvník Jana Buriana – 5, Psáno pro Týdeník Rozhlas/