aneb

Češi jsou báječní...

Přijíždím do Přelouče. Mám sice ještě dost času, vernisáž začíná až za dvě hodiny, ale netuším kde. Nezálohovaná data včetně telefonního čísla na pořadatele jsem utopil minulý týden v bazénu, když jsem si šel zaplavat i se svým mobilem.

Zastavuji tedy u chodníku, stáhnu okénko auta a vykloním se. Z nabídky několika kolemjdoucích si vybírám kulturně vypadajícího pána. Ten by snad mohl poradit, to víte, někteří spoluobčané se se slovem vernisáž dosud nesetkali, a tak bych je nechtěl zbytečně rušit v jejich trvalém kulturním spánku. Já přece taky určitě nevím to, co vědí zase oni, tak je to prostě na světě zařízeno.

Na svých cestách po různých zemích, zejména těch jižních, jsem udělal zásadní zkušenost. Když se někoho zeptáte na cestu, dostanete odpověď vždycky! Nikdy vám nikdo neřekne, že neví, i kdyby skutečně neměl ani zdání, co hledáte a kudy se tam lze dostat. Lidé, zejména muži, se zkrátka nedokážou smířit s myšlenkou, že by měli nahlas vyslovit ono potupné slůvko „nevím“, a tak vás bez zaváhání a s přesvědčivým výrazem někam nasměrují; občas se potom ukáže, že přesně na opačnou stranu. Než jsem na tohle přišel, dost jsem se nachodil.

Ostatně to „nevím“ je těžko vyslovitelné i u nás. Bude to asi nějaké výjimečné a zvláštní slovo, ke kterému se musíme v životě dopracovat, musíme nacvičit, jak ho správně používat, abychom u toho neměli ponižující pocit nedostatečnosti, že něco nevíme. Nejspíš by se to slůvko mělo vyučovat a trénovat už od prvního stupně základní školy – a ve volbách do úřadů, při konkursech na důležitá místa či funkce a při výběrových řízeních by se pak měl klást zvláštní důraz na to, zda ho dotyčný dokáže užívat či nikoli.

Klidně se mě zeptejte, koho budu volit. Pravice, levice, je mi to fuk – no přece toho, kdo umí přiznat, že něco neví! Pryč s těmi, kteří vědí všechno, jsou to lháři a bafuňáři! Všechno přece ví jedině Bůh, se kterým jsem toho zatím moc nenamluvil, a pak redaktorky časopisů pro ženy. Těm by se to ovšem mělo tolerovat vzhledem k charakteru jejich těžké práce...

Ale vraťme se do Přelouče. Kulturní pán se zastavuje a k němu se ještě jako bonus přidává mladá maminka s kočárkem.
„Prosím vás, nevíte, kde se v tomto městě odehrávají vernisáže?“ tážu se bez obalu. „Mám tam za chvíli být a zapomněl jsem, jak se ten podnik jmenuje.“

„To bude u Kotýnků,“ praví oba dotazovaní unisono, jako by tu otázku čekali. A jako by měli navíc nacvičeno nějaké klaunské číslo, jedním hlasem dodají: „To musíte támhle!“ a ukážou každý na úplně opačnou stranu! Oba přitom na chvilku zkamení v té pozici se zdviženýma rukama – pán ukazuje napravo, matka nalevo...

Zíráme na sebe a všichni tři se dáme do smíchu. Žena je z nás nejrychlejší, hbitě zruší absurditu tohoto okamžiku a vrátí nás do reality:
„Pěšky by to šlo oběma směry, ale je tam jednosměrka, s autem se musíte vrátit a objet to přes kruhový objezd...“

Poděkuji a s optimistickým pocitem vlastenecké hrdosti vyrazím ke Kotýnkům. My Češi jsme prostě báječní. Nejenže víme, co je to vernisáž, ale nejspíš se dokážeme dostat k vytčenému cíli, ať už se vydáme kterýmkoli směrem...