aneb

Husité a mořeplavci

Z Prahy do Lisabonu je zhruba tři tisíce kilometrů. I vztahy mezi oběma zeměmi jsou tou vzdáleností poznamenány, moc s Portugalci propojeni nejsme, i když prý za velkého lisabonského zemětřesení v roce 1755 vytékal v Teplicích pramen červené vody...

Když jsem napsal do vyhledávače svého počítače „Portugalsko“, ukázalo se, že z asi tří tisíc zmínek o této zemi v našem tisku za uplynulý rok souviselo tak devadesát procent s ekonomickou situací v Evropě.

Zarazila mě přezíravost, špatně skrývaná arogance a potlačovaná škodolibá radost, která čišela z mnoha projevů českých politologů, ekonomů či politiků. Jako by je těšilo, že možná ani Portugalsko nezvládne ekonomickou krizi, přiřadí se k Řecku či Španělsku a bude muset žádat Evropu o pomoc. Ten přístup byl zjevný zejména u politiků, kteří by – nebýt služebních cest – pomalu ani nevěděli, že Portugalsko leží v Evropě.

Když se teď procházím po Lisabonu, Portu, Évoře či Coimbře, myslím zvláště na ně, na všechny ty „vysmáté“ a povýšené krajany.

Současné Portugalsko sice nepatří mezi nejbohatší země Evropské unie, ale od chvíle, kdy bylo do evropského společenství přijato, má za sebou velký kus práce ve všech oblastech lidské činnosti. I v těch, o kterých si my s našimi nedokončenými reformami všeho druhu můžeme nechat jen zdát...

A minulost? My jsme právem hrdí například na dva naše gotické mosty, jak jsou krásné a staré, jenže v Portugalsku mají zkrátka přes dvě stě mostů římských...

A zatímco naši husité dorazili kdysi až k Baltu a tam si naplnili lahve slanou vodou, aby se mohli doma pochlubit, že byli u moře, Portugalci se vydávali vstříc neprobádaným, temným dálkám tak dlouho, až obepluli celou zeměkouli a zanechali po sobě památky na všech kontinentech.

A vůbec – umějí lépe než my dláždit chodníky, vařit kávu, hrát fotbal a na rozdíl od nás jsou soběstační i v pěstování rýže. Také co se týče vzájemného poznávání se docela snaží.

V prodejně ve slavné katedrále v Batalhe jsme minulý týden objevili mezi cizojazyčnými průvodci i zbrusu novou knihu o portugalských památkách v češtině. Jedinou vadou na ní bylo, že naše vlajka na obálce měla místo modrého klínu klín zelený. Když jsme to řekli panu knihkupci, odběhl s knihou dozadu a jal se tam zřejmě náš klín přemalovávat na modro...

Tomu, že ne všichni Portugalci vědí, jak vypadá naše vlajka, se zase nemůžeme tak moc divit. Naše zástava mimo jiné chybí i mezi sto pětapadesáti prapory zemí, které se zúčastnily v roce 1998 světové výstavy v Lisabonu.

Byla to sice největší světová výstava ve dvacátém století, ale tehdejší předseda vlády Klaus řekl, že tam nemáme co dělat, neboť je to výstava o moři a to my přece nemáme.

A tak Portugalec v prostorách EXPO 98 může sice najít vlajku slovenskou, rakouskou, maďarskou nebo švýcarskou, jen tu naši ne. S tím zelený klín na obálce českého průvodce samozřejmě vůbec nemusí souviset. Nebo ano?