aneb

Jak psát cestopisy

Už je to tak: pokaždé, když cestuji do Portugalska, vyrážím s Jiřím Guthem-Jarkovským. Jezdí se mnou nikoli jako propagátor bontonu nebo olympijské myšlenky, ale jako noblesní společník a autor cestopisu Za horama pyrenejskýma, který vydal přesně sto let předtím, než jsem se poprvé do Portugalska vydal já.

Jeho zábavnou a inspirativní knihu jsem našel víceméně náhodou kdesi v hlubinách pražské Městské knihovny, později s potěšením zjistil, že dokonce unikla pozornosti většiny mnou obdivovaných a uctívaných portugalistů, kteří o téhle zemi vědí snad všechno.

Nejspíš proto, že první část pojednává o Španělsku a teprve na straně 167 se autor velmi podrobně rozepíše o cestě do Lisabonu a odtud dál do Coimbry a do Porta. Pokud jste do této podivuhodné země na jihozápadním konci Evropy zamilovaní jako já, přijdete si na své.

Jiří Guth-Jarkovský (1861–1943) byl z rodu nemnoha cestovatelů, kteří vyjíždějí do světa připraveni a zážitky z cest dokážou okořenit vlastními postřehy z přečtené beletrie, poezie či literatury faktu. Vyznají se i v historii a nenaletí tudíž na nesmysly, které ve všech dobách obsahují narychlo sepsané bedekry.

Do výtisku knihy zakoupené tehdy ještě Knihovnou Královského hlavního města Prahy byl vložen lístek s razítky dat, kdy si čtenáři publikaci půjčili. První ji četl od 26. října 1903, tedy krátce po vydání, a do roku 1912 si ji vypůjčilo deset lidí. Pak už zůstávala v regálech nepovšimnuta a do konce dvacátého století o ni mělo zájem jen asi deset čtenářů. Přede mnou se jí deset let nikdo nedotkl.

Nadšeně jsem procházel stránky popisující, jak Portugalsko vypadalo před sto lety, a srovnával a bavil se. Třeba tím, jak Guth-Jarkovský vtipně popsal dobrodružnou cestu vlakem přes železniční most královny Marie Pie, navržený slavným Gustavem Eiffelem:

„Tají se mi dech a čekám, až to všechno praskne a já s milionem a čtyřmi sty padesáti tisíci kilogramy železných prutů poletím dolů. Ale most stojí už 22 let a nebylo asi příčiny, proč by se tenkrát v tom srpnovém, teplém večeru řítil do vod, těžkých a hlubokých jako činnost říšského poslance.“

I teď, když jsme v Portu hleděli na Eiffelovo dílo, obdivoval jsem odvahu nejen stavitelovu, ale i cestovatelovu...

Na ulicích tohoto pozoruhodného města tenkrát ještě defilovaly povozy tažené voly s rohy, na něž by podle Gutha-Jarkovského „snadno nabodl několik policejních strážníků, kteří by se mu do cesty postavili, jako sušené fíky“. Dneska už v Portu na rohatého vola nenarazíte. Ženy s břemeny na hlavách už v Portugalsku také těžko potkáte, mně se to podařilo jen jednou na procházce v úzkých uličkách Coimbry, ale můj předchůdce před sto lety pěl:

„To všecko tedy na hlavách, ať už na nich balancuje zboží nebo ryby nebo květiny, ať nějaký náklad těžký jako stará pohovka, nebo dokonce vlastní dítě, které tam nahoře ve vzdušné výši učí se samostatnosti, nemajíc ku pomoci ani rukou své roditelky pořád v bok opřených, a shlíží shůry na hamižný svět.“

Když si v Portugalsku v hotelu, v kavárně nebo v autobuse znovu pročítám pasáže z Gutha–Jarkovského, pomáhají mi rozumět tomu, co vidím dnes já. V té knize je něco, co už sice reálně neexistuje, ale pořád ještě to přetrvává někde ve vzduchu, v atmosféře nebo v temných kořenech města.

Takhle by se asi měly cestopisy psát, říkám si. Kdyby ty moje zápisky nějaký nadšenec náhodou po sto letech odněkud vyhrabal, rád bych ho bavil tak, jako Guth-Jarkovský baví mě. Aby si mě taky vzal s sebou na výlet...


(Psáno pro Týdeník Rozhlas)