aneb

Pohlednice z Maďarska



Prázdniny! Konečně si čtu! Ležím v bazénu s léčivou vodou. V ní se neplave, jenom se v ní válí! Moc mě nebaví pozorovat lidi kolem, ostatně není to žádná přehlídka budoucích filmových hvězd; lázeňští hosté vypadají většinou jako já...

A tak si čtu a částečně vyčuhuji z vody, abych si nenamočil knihu, na kterou jsem neměl tak dlouho čas. Napsala ji spousta věhlasných autorů a jmenuje se Příštích padesát let, což v našem bazénu může působit trochu nepatřičně. Jenže tolik času nemám, abych se s tou knihou ještě někde skrýval, navíc jsou tu kolem skoro samí Maďaři.

I jeden z esejů v té knize napsal Maďar s poněkud nevyslovitelným jménem Mihály Czikszentmyhályi. Jeho příspěvek nese název Budoucnost štěstí, a to je přesně to, co teď potřebuju číst. Štěstí prý sice podle vědeckých výzkumů závisí také na penězích, ale dosáhne-li člověk úrovně průměrného platu v Portugalsku, už ta závislost končí. Pak záleží spíš na jiných věcech, na rodinném životě, na zdraví a podobně. Dlouho mě můj Maďar ovšem v klidu nenechává.

Připomíná, že jednou z hlavních definic štěstí je, že je to stav, kdy už člověk po ničem jiném netouží. Představa šťastné populace prý děsí naši výrobní sféru, neboť současná společnost je postavena na neukojitelné touze a spotřebě... Mimo jiné z toho vyplývá, že kdybychom si řekli, že jsme vlastně šťastní, zřejmě bychom brzy zkrachovali, napadá mě. Může mě uklidnit, že nám Čechům nic takového nehrozí. Pokud ovšem svou věčnou nespokojenost jen šťastně nepředstíráme...

Mně zatím stačí ke štěstí langoše. Ve stánku nedaleko bazénu je prodává přívětivý muž, který se snaží mluvit česky a na zákazníky se usmívá. Po obědě se znovu povaluji v léčivé vodě a věnuji se budoucnosti lidstva.

Nebude to legrace, co čeká na naše potomky, ostatně nikdy to žádná psina nebyla. Můj oblíbenec Richard Dawkins připomíná Moorův zákon, podle něhož se prý výkonnost počítačů za každých osmnáct měsíců zdvojnásobuje. Tady v lázních, kde máme potíže s připojením na internet, mi ta myšlenka připadá zábavná, ale vědecký pokrok se tu také projevuje. Skoro pokaždé se mi podaří zaplatit kartou a na ruce mám celý den pásek s čipem, který mi automaticky otevírá dveře tam, kam jsem si to zaplatil...

Ležím na okraji bazénu a dovídám se, že rozvoj genetiky povede v blízké budoucnosti k tomu, že každý člověk bude mít v roce 2050 k dispozici obraz svých genů. Lékaři vám, milí mladí přátelé, nebudou předepisovat léčbu doporučenou pro všechny, kteří mají podobné problémy, ale takovou, která bude vycházet přímo z vašeho genomu. A také prý půjde s děsivou přesností určit způsob vaší přirozené smrti...

Nějaký Čech asi tak v mém věku se u mě z ničeho nic zastavil, zadíval se na obal knihy a řekl:
„Příštích padesát let. Hm. Je to hezký?“
„Ještě nevím,“ odpověděl jsem po pravdě a zavtipkoval:
„Čtu to, abych věděl, co nás dva čeká.“
„No, já tady hodlám být nejmíň do devadesáti,“ měl jasno ten chlap. „Hlavně abych je všechny pořádně naštval!“


(Napsáno pro Týdeník Rozhlas)