aneb

Informace pro ochranku

Mně se po něm nestýská, ale uznejte sami, že byste také měli všelijaké pocity, kdyby dům, ve kterém jste bydleli třicet let, byl najednou denně v televizních zprávách, protože tam teď úřaduje Miloš Zeman.

Napoprvé jsem si ani nebyl jist, jestli je to ono, a pak jsem si vzpomněl, jak si novináři při volbách stěžovali, že tam pro práci měli málo prostoru. No aby neměli, když jim byla vymezena chodba, kde jsme hrávali ping-pong a celá léta jsme nadávali na totéž!

Proti volebnímu klání, mimochodem, byly naše pingpongové zápasy skutečnými dramaty ze života. Nad jedním sousedem jsem asi rok vždycky tak o dva tři míčky vyhrával, a přestože jsme byli úplně vyrovnaní, nikdy se mu to nepodařilo zlomit. Býval by nevyhrál, ani kdyby tehdy měl kolem sebe štáb s mou jmenovkyní Burianovou.

Také samozřejmě proto, že stolní tenis je sportem gentlemanským, velmi špatně se v něm podvádí a faulovat se nedá, ledaže byste hráli obíhačku a někomu nasadili stoličku... Jenže na obíhačku na naší chodbě nebylo místo.

Kdyby se volby konaly v létě, měli by to novináři lepší, protože za vstupní chodbou je velký dvorek s krásným výhledem na Prahu a na Strahovský klášter. Tam se dal hrát i fotbal nebo hokej s míčkem. Jedna teta, co mě měla na starosti, když mi bylo asi deset, tam jednou v zápalu boje rozbila mičudou okno. Až do sedmdesátých let jsme se pyšnili tím, že máme na dvorku sochu svatého Jana. Pak ji někdo ukradl, zřejmě podle hesla Kdo nekrade, okrádá rodinu, a zůstala po ní jen plechová budka.

Tomuhle domu v Loretánské ulici číslo třináct se říkalo Starý Renthaus a kdysi stával jen pár metrů od Hradčanské brány. Jeho historie je stará a spletitá, a i ve dvacátém století se tam děly věci. V prvním patře bydlela Alice Masaryková a starší sousedé s láskou vzpomínali, jak za ní občas chodil bratr Jan ve – zdvořile řečeno – podroušeném stavu. Přesně v těch prostorách teď sídlí budoucí prezident.

Když jsme se do Starého Renthausu začátkem padesátých let nastěhovali, zařídil si otec postupně velkou pracovnu s výhledem na Prahu a napsal tam spoustu dobré hudby – třeba Operu z pouti nebo melodram podle Evžena Oněgina. Když umřel, neměli jsme už na tuhle část bytu peníze, a tak se tam nastěhovali úředníci z vedlejších kanceláří Společnosti pro mezinárodní styky, jejíž název, jak jsem v pubertě rád říkal, zněl slibně, ale skutečnost byla šedivá.

Nebyla to ovšem tak úplně pravda, v šedesátých letech navštívil činovníky společnosti třeba Jean-Paul Sartre a v další dekádě budoucí americký prezident Richard Nixon. Sousedovic Honza se pak dlouho vychloubal, že Nixon byl u nich na záchodě.

Ten dům má tajemná zákoutí, která vznikala různými přestavbami, tajné chodby, které prý vedou až pod Hrad, podivnou atmosféru. Navíc v něm straší a jsou tam také nebezpečné točité schody. To jen aby ochranka věděla, že tam nebude mít jednoduchou práci…


(Napsáno pro Týdeník Rozhlas)