aneb

Že to pivo nevypiju?

Režisérka Jaroslava Šiktancová a choreograf Martin Pacek připravují se studenty DAMU inscenaci Vojny od mého otce E. F. Buriana. Pozvali mě na zkoušku do budovy školy v Karlově ulici a takové pozvání se neodmítá. Poprvé jsem totiž otcovu Vojnu viděl na jevišti před pětapadesáti lety, když si mě rodiče jako dítě předškolního věku občas brali s sebou do práce a já pak buď v hledišti nebo v zákulisí prožíval svá první kulturní dobrodružství.

Na inscenaci Vojny se zapomenout nedalo, ta hudební montáž z Erbenových básní s divokými tanci a deklamacemi mladých herců plnými radosti, ironie, žalu i nesouhlasu s řádem světa byla magická.

Vojna mě pak provázela až do dospělosti. Když otec umřel, režírovala ji matka s velkým úspěchem v Brně a pak s ní v roce 1964 zvítězila se studentským souborem JAMU na mezinárodním divadelním festivalu v Parmě. Naposledy jsem pak Vojnu viděl v nejintimnějším provedení – v matčině divadýlku Maringotka ve Vyšehradské ulici kousek od Vltavy...

Když jsem teď stoupal výtahem do druhého patra budovy DAMU, všechna ta setkání se mi promítala v hlavě. Musel jsem myslet ale i na představení, která jsem zažít nemohl; nedávno jsem totiž dopsal knihu o otci a zmínil se tam o nich. Vojna měla premiéru v lednu 1935 a už v červnu s ní Déčko triumfovalo na zájezdě ve Švýcarsku. V roce 1940 otec podle úředního zápisu z cenzurního úřadu sebevražedně prohlásil, že „zákaz hry Vojna považuje za sprostý zásah proti českému divadelními podnikateli, za urážku K. J. Erbena“ a že z toho „vyvodí nutné důsledky“.

Ale jak si mohl myslet, že může před protektorátním publikem bez následků zazpívat závěrečnou sloku hry:

Když jste bratra zabili,
zabijte nás taky,
dejte pozor na sebe
a na svoje děti!

„Znovu nás uhranula Vojna,“ napsal v roce 1955 v recenzi na její novou inscenaci Sergej Machonin. A Vladimír Menšík, který patřil k otcovým nejpodařenějším hereckým žákům, zavzpomínal: „Tancoval jsem ve Vojně koně. Pod tím hadrem mi bylo kolikrát nanic, ale skákal jsem jako divý. Vůbec všichni jsme v těch typicky burianovských inscenacích hráli rádi až do roztrhání.“

A když Josef Topol mluvil o svém slavném Konci masopustu, prohlásil, že by možná nepřišel na ten způsob, na tvar té hry, kdyby nezažil Burianovy inscenace lidových textů, jako byla Vojna či Láska, vzdor a smrt.

Opřel jsem se o zeď v koutě školní zkušebny a ve druhém rohu spustilo kvarteto muzikantů ty zvláštně aranžované melodie na pokraji žánrů. Je to vůbec lidová hudba, je to klasika, nebo – není to vlastně jazz?

Adepti herectví se roztancovali a rozezpívali, páry tančily spolu a z masopustní scény vyzařovala zase tatáž energie, touha a vzpurnost jako z jejich hereckých předchůdců, kteří ty verše recitovali a zpívali před padesáti nebo třiceti lety...:

Že to pivo nevypiju? Že to pivo vypiju!
Že ten džbánek o ten trámek, že ho taky rozbiju!

A hned pak i ve scéně svatby, kde už začíná drama:

Vdávat se mám a já nechci!
Musela bych chodit v bílým čepci.
Mámť já vlásky kadeřavý
růžovou pentličkou proplítaný!

Byl jsem na té zkoušce jediný, kdo tu inscenaci někdy na jevišti viděl, ale vůbec to nebylo znát. Divadlo dokáže být opravdu zvláštní. Šel jsem domů, myslel na Sergeje Machonina a opakoval si tu jeho šedesát let starou větu: Zas nás uhranula Vojna...