aneb

Zabalit to nechci, má to být překvapení...



Konečně přišlo jaro a na jaře bývá v Kaštanu Festival osamělých písničkářů. Letos proběhl pojedenácté a o jaru se vlastně moc nezpívalo, snad jen dívka s uměleckým jménem Bio Masha připomněla tohle roční období písní, při níž předstírala, že je houba; a možná ještě Petr Váša, když nás z pódia lákal do lesních slují výkřikem: „Vlez v les!“

Jak se vlastně odedávna písničkáři jaru věnovali, to by se mělo propátrat. Z paměti se mi nejdříve vynořuje jemně frivolní „hit“ Vodňanského a Skoumala Jedné noci puberta, v němž se zpívá: „Je jaro, je jaro, pupence pučí a vůbec nikdo ani za nic neručí...“

A vzápětí tak trochu sociální balada Jiřího Dědečka Jarní: „Oteplí se dnové, mrazy povolí, chudý miláčkové vtrhnou do polí...“

Člověk by řekl, že v souvislosti s tímto ročním obdobím se bude zpívat hlavně o erotice a znovu se obnovující životní síle. Třeba něžně s Jiřím Suchým v písni Sníh ve vlasech:„O tom, že sníh ve vlasech mých mi začne tát a já ti na jaře zašeptám bujaře, že mám tě rád.“

Nebo tak trochu beznadějně, jako kdysi Petr Váša v písni Ono to nejde: „Na jaře, jen když se trochu oteplí, dívky si obléknou lehké šaty... Těžko večer vydržet doma, vzduch houstne na náměstích v průjezdech, kolem výkladů. Hvězdy jsou husté, vítr nezafouká, měsíc se nepohne. Ono to nejde, nejde to ráno, nejde to v noci, nejde to odpoledne...“

Anebo rovnou s Ivanem Mládkem v poloze depresivně existencialistické: „Už je tu zase to pitomý jaro, nechodím raději k oknu, zase ty pupence, květy a tráva, já jednou na jaře zcvoknu...“

Někteří autoři ovšem přírodní síly oslovují a přímo vzývají – jako Dáša Voňková-Andrtová v Jarním tání, když volá: „Jaro se kotí a hrotí, vrbičko, z čerstvého proutí dej nám své síly maličko!“ Anebo v nich vzbuzují pochybnosti o tom, co jaro skutečně přinese, takže Oldřich Janota v Jarní zpívá: „Ředkvičky na první jarní salát, lampa pověšená na kvetoucí strom. Zůstane nám láska jako skála, anebo zasvítí tu opuštěný lom? Co dál o tom víš? Co dál o tom můžeš říct?“

Co se mě týče, napsal jsem kdysi píseň Mravenci o jarním běsnění těch tvorů, kteří se vždycky zničehonic přivalili k nám do hradčanského bytu a nemělo smysl jim to nějak rozmlouvat, nebo s nimi dokonce bojovat: „Jako loni přicházejí mravenci, zvláštní komando jara. Protančí kuchyní, zdrží se ve skříni, obsypou sladkou sklenici. Naoko zkoušejí nové cesty, ale vždycky se nakonec dávají starými…“

Nechci opominout ani dvě zmínky o jaru v písních folkových klasiků Jaroslava Hutky a Vladimíra Merty. První zpívával text Zorky Růžové Tango o Praze, a možná ho zpívá dodnes, neboť nezestárnul: „Na jaře pučí stromy, přestože je ještě chladno, a tak se stane snadno, že zas omrznou. Sluníčko pěkně svítí, lidé se procházejí, Hradní stráž stále hlídá u vchodu do Hradu...“ A na jaro v Mertově Praze magické se nedá zapomenout: „Šeříková vůně jara stoupá ze sadů, harmonikou opojená měníš rychle náladu. Praho sídlišť, výkopů, věčných objížděk a lešení, kolébko, můj světe, vesmíre i vězení.“

Jaro v dílech písničkářů tedy nabývalo různých podob, ale rozhodně to neznamená, že kdybyste se pustili do psaní, nemohli byste stvořit něco, co tu ještě nebylo.

Mimochodem, na téma jaro zpívám nejraději tyhle verše mého oblíbeného Dána Bennyho Andersena: „Už to je hodně, že tak staré stromy si nedají pokoj! Zabalit to nechci, vezmu si to, jak to je, má to být překvapení. Má milovaná má za sebou zlou zimu, zlou zimu! A majonézu nechci, děkuju.“


(Psáno pro Týdeník Rozhlas)