aneb

Ta chvíle, co je život...

S matkou jsem naposledy mluvil před pětadvaceti lety. Ne že bych od té doby, co zemřela, neslyšel její hlas: byla to herečka a spisovatelka, a tak se zachovalo pár rozhlasových pořadů i záznamů z besed, ale nic příliš osobního. Teď jsem ovšem v archivu zvukových nahrávek jednoho sběratele objevil dlouhý rozhovor, v němž vypráví o tom, jak otec jako divadelní režisér experimentoval s jevištní mluvou. Pustil jsem si jej v autě v noci cestou z vystoupení.

Nešlo o běžné rozhlasové interview, ale o soukromou nahrávku pro badatelské účely, a tak tazatel ani dotazovaná nespěchali. Ani já neměl naspěch, domů mi zbývalo asi sto kilometrů a to neplánované setkání s matkou jsem si mohl vychutnávat.

Bylo to v krátké době už podruhé, kdy mě zničehonic oslovila z dávné minulosti. Asi před dvěma měsíci jsem narazil na její dopis z konce srpna 1968, kdy se Praha vzpamatovávala z příjezdu sovětských tanků, u nás doma přespávali různí uprchlíci a já byl coby čerstvý student gymnázia uklizen na chmelovou brigádu.

Psala mi, že se domluvila s mým písničkářským idolem Jardou Hutkou a že ho přijme do svého divadla Maringotka, aby měl v nových podmínkách kde hrát: „Tak jsme už dva – a pár herců a pár muzikantů taky bude, všecko bude. Máš radost? Rozhodli jsme se, že tuto zem nemůžeme opustit, když nás potřebuje. Jinak se nám dokonce hlásí pomocníci, kteří si najednou uvědomují, že je v Maringotce něco velmi cenného. Dá se žít. A zápasit, aby ‚ta chvíle, co je život, byla krásná‘ (cituji z Hutkovy písničky Cínová armáda).“

Musel jsem zpětně obdivovat, jakým způsobem uvažovala v situaci, v níž se většině lidí zdálo všechno marné. „Jsem trochu unavená,“ psala o kousek dál v tom dopise, „musela jsem moc vymýšlet celý den, ale ten konec dne s Hutkovou kytarou byl úlevou. On a jeho přátelé museli odejít po sedmé, v Praze ještě není bezpečno, v noci se ještě střílí...“

Zvuková nahrávka nebyla sice na rozdíl od dopisu určena mně, zato jsem po chvíli soustředěného poslechu mohl začít podle různých detailů rozpoznávat atmosféru našeho starého bytu. Mezi větami bylo občas slyšet, jak matka přikládá ke rtům cigaretu a vdechuje kouř, a to mi už připadalo osobní až až. Takovou si ji pamatuji. Když líčila, jak náš kocour Čert, který běžně na hlasitou mluvu nijak nereagoval, okamžitě zpozorní, když začne přednášet básně, pocítil jsem přes propast roků přítomnost povalujícího se kocoura v místnosti během jejich rozhovoru.

A pak jsem na počátku května na silnici nedaleko Litoměřic v noci poslouchal, jak moje matka voicebandovým způsobem recituje ukázku z Máchova Máje:

Obnažil vězeň krk, obnažil ňádra bílé,
poklekl k zemi, kat odstoupí, strašné chvíle –
pak blyskne meč, kat rychlý stoupne krok,
v kolo tne meč, zločinci blyskne v týle,
upadla hlava – skok i – ještě jeden skok –
i tělo ostatní ku zemi teď se skloní.

Ach v zemi krásnou, zemi milovanou,
v kolébku svou i hrob svůj, matku svou,
v vlasť jedinou i v dědictví mu danou,
v šírou tu zemi, zemi jedinou, v matku svou,
v matku svou, krev syna teče po ní.