aneb

Krásy islandské vlasti

Je začátek května, ale na Islandu to moc jarně nevypadá. Všude sníh, zledovatělé silnice, studený vítr… Jenže za zájezd na tenhle ostrov teď zaplatíte zhruba jen polovinu obvyklé ceny, a tak se sem mohou vydat i lidé, pro něž by bylo islandské léto finančně nedostupné.

Jezdím sem skoro dvacet let, ale v zimě jsem tu byl jen jednou, to když jsme s Pavlem Kouteckým natáčeli dokument Islandská paměť. Z neproniknutelné mlhy u vodopádu Gullfoss se tehdy vynořily čtyři postavy. Ta první patřila mladému muži, který pravil: „Já jsem Islanďan, tihle tři jsou Dánové, a tak jim ukazuji krásy naší vlasti.“ Vzápětí udělali pár kroků a zmizeli v mlze.

Teď se mi ty vzpomínky vrátily, když už druhý týden fotografuji místa, která za ta léta důvěrně znám, a přitom mám pocit, že jsem je ještě neviděl. Vypadají zkrátka jinak. Jindy krásně barevný kráter Leirhnjúkur je celý pod sněhem. Nebýt toho, že z něj na několika místech stoupají sirné výpary, připomínal by zasněžené bezlesé kopce někde na Vysočině.

Každé léto vlastně ukazuji turistům jiný Island, než jaký je po většinu roku. Vždycky si to připomínám, ale stejně jsem teď dokonale překvapen a občas i zaskočen. Většina budov mimo Reykjavík, které v létě navštěvujeme, je zavřená – i ta kavárna ve skanzenu Glaumbaer, v níž obsluhují děvčata v tradičních oděvech a kde si vždycky dáváme skyr čili tradiční islandský tvaroh s borůvkami, anebo jiná podobná u jezera Mývatn, v níž vám naservírují kávu přímo v kravíně. Zavřeno mají i stánky s občerstvením, informační kanceláře, většina kostelů, ale i toalet...

Na Islandu kromě toho skončily volby. Neústupná reformátorka Jóhanna Sigurdaðóttir, pomalu a těžce napravující důsledky bankovní krize, odchází ze scény a vládu opět utvoří dvě strany, které zemi do krize přivedly. Jen dvě nové strany, které se poprvé proklubaly do parlamentu – tři zástupci „pirátů“ a několik přívrženců poněkud extravagantního starosty Reykjavíku Jóna Gnarra – jsou nejasným příslibem, že vše se může časem nějak změnit. Jako když kolem zmrzlých kopců pomalu roztávají závěje sněhu…

Jenže přírodě i lidem bude ještě dlouho trvat, než se proberou. Příroda to přitom zvládne dřív, její řád je pevný a jasný. Než se sem v létě vrátím s další skupinou turistů, odtají sněhy z kráteru Leirhnjúkur, z hlubokých závějí znovu vykoukne černá láva a o kousek dál se zazelená léčivá pukléřka, islandský mech.

S lidmi to je složitější: nepoučitelnější část Islanďanů si už zase začíná půjčovat a zaznamenal jsem například termín „nové kartovní období“, jenž se týká kreditek, respektive bezstarostného až hazardního přístupu k jejich používání.

Uvědomělejší část islandské populace vyrazila prvního května do průvodu, nikoli ovšem s levičáckými hesly nebo srpy a kladivy, to už tu nikoho nezajímá; tématem byla ekologie. Vezmete si na sebe něco zeleného a jdete protestovat proti tomu, aby vám v každém fjordu nakonec nepostavili novou hliníkárnu...

A já teď musím, ač nejsem Islanďan, ukázat turistům, přestože nejsou Dánové, krásy tohoto ostrova. Mlha se zvedla, občas prosvitne ostré slunce a vykouzlí netušené barvy a světlo téměř magické. Přes to všechno, o čem tu byla řeč, je ta země pořád nádherná.



(Napsáno pro Týdeník Rozhlas)