aneb

O básníku nejmilovanějším...


Na sněmovních pláních Tingvellir v místech prvního parlamentu světa, založeného islandskými sedláky v roce 930, měl vzniknout jakýsi Slavín, kde měli být pohřbíváni největší duchové tohoto severského národa. Prostor za malým dřevěným kostelíkem v dnešním národním parku k tomu byl skutečně upraven, a když se na něj díváte z odstupu, řekli byste, že vypadá tak trochu jako travnatá přistávací dráha pro mimozemšťany. Nakonec na něm byly ve čtyřicátých letech dvacátého století umístěny jen dvě ploché náhrobní desky se jmény významných islandských básníků, jinak nic...

Jedním z těchto mužů je Jónas Hallgrímsson, k jehož jménu řada Islanďanů dodnes téměř při každém vyslovení přidává přívlastek – básník nejmilovanější. Už samo toto ustálené označení mě trochu překvapilo, u nás se přece takhle o básnících nevyjadřujeme, a to ani například o Karlu Hynku Máchovi, který je tomuto Islanďanovi asi nejpodobnější, ani o Jaroslavu Seifertovi, proti němuž u nás něco má málokdo...

Jónas Hallgrímsson zemřel podobně jako Mácha mladý – a jen devět let po něm, v roce 1845, v Kodani na otravu krve po pádu ze schodů. Vystudoval práva a přírodní vědy, ale především se stal mistrem jazyka a jedním z nejvlivnějších básníků moderní islandské literatury. Dokázal psát verše všemi možnými metry, které v islandštině před ním nikdo nepoužíval, a šestnáctý listopad, den jeho narozenin, se dnes slaví jako Den islandského jazyka.

Možná že i my máme nějaký podobný svátek češtiny, ale já jsem o něm nikdy neslyšel. Zato často slýchám, jací jsou umělci darmožrouti, kteří si chtějí jen užívat z „našich“ peněz, a pozoruji, že kultura u nás začíná být zvolna chápána jen jako jakási odnož zábavy. Něco, co když si na sebe nevydělá, nemá nárok. Něco, na co
ostatní doplácejí a co vlastně nepotřebujeme...

Pátral jsem tedy po tom, proč je to u Islanďanů chápáno jinak, a napověděl mi monolog hlavní hrdinky románu Halldóra Laxnesse Atomová stanice, kde najdete následující láskyplné vysvětlení Jónasova významu:

„Miláček národa, pýcha celého Islandu... tvůrce našeho nového jazyka, jeho obroditel, jenž setřel blánu slepoty z našich očí a dal nám popatřit na věci, jež jsme předtím nikdy neviděli, na krásu naší země, na islandskou přírodu, básník, který zasil do srdcí potomstva zakletou dosud citlivost pohádkových víl namísto dosavadní úcty před hrdinskými činy a příběhy ság.“

Nezdá se vám, že v tom citátu je obsažen námi tak často opomíjený skutečný smysl kultury a umění? Setřít blánu slepoty z našich očí, dát nám popatřit na věci, které jsme předtím nikdy neviděli?

Umění a kultura tu, vážení, nejsou jen pro zábavu, ale proto, aby nás naučily lépe cítit, myslit a žít. Bez bohatého citového života, bez sebereflexe, bez schopnosti uvažovat nad zásadními otázkami lidské existence můžete mít demokracii a parlament třeba od roku 930, ale stejně s ničím podstatným nepohnete. A sebeúspěšnější boháč zůstane nakonec pouhým zbohatlým chudákem...