aneb

Sekery které se zakousnou do živého


Víte, že na Islandu dlouho zakazovali box a tvrdili, že je to surový sport? Možná si řeknete, že ti Vikingové byli pěkně změkčilí chudáčci, když se báli do ringu, a že u nás by se to nestalo. Naše civilizace je jiná. Pravda je, že obě naše nejpopulárnější kolektivní hry se vyvíjejí poněkud odlišně. Zatímco ve fotbale se násilí v posledních desetiletích opravdu omezuje, za tvrdé zákroky jsou hráči vylučováni málem na doživotí, společně se bojuje proti rasismu a podobně, z ledního hokeje se stávají jatka.

V příloze deníku Sport jsem pod titulkem Američanům jsem rozbíjel držky objevil interview s „útočníkem ostrým jako břitva“.
Redaktor: „Trefil jste Martina Potočného hokejkou do hlavy a pak se s ním pobil. To nebyl průšvih?“
Hráč: „Martin dobře ví, že to nepřišlo jen tak z mé strany. Bylo to vyřizování účtů mezi ním a minulým vedením Orlové, kde hrával. Měli nějaké rozpory. Já s ním do dneška vycházím bez problémů.“
Redaktor: „I po takovém zákroku? Vždyť jste mu málem urazil hlavu...“
Hráč: „Já ho varoval, ať na led nechodí, když vedou 5:1.“
Redaktor: „To jste dostal takový pokyn?
Hráč: „Jako v Kanadě, Americe – běž a zbij ho... Za mořem jsem dokonce zažil, jak se do sebe pustili dva bráchové. A to měli na zápase rodiče. Stejně si strašně zmydlili držky, zprasili se. A po zápase šli společně na večeři.“

Na další straně týchž novin byl titulek Ortoped, co láme kosti: „Zpřerážené nosy, modřiny, krosčeky na ledviny, sekery, které se zakousnou do živého. Rvačky, drsné srážky. Ani v nižších hokejových soutěžích není o bolest nouze, i když v zásadě tu nejde o nic jiného, než se pořádně vypotit.“

Odkládám deník s pocitem, že jsem si omylem zakoupil interní věstník odborové organizace najatých zabijáků. Zvláštní… Vždyť i ten na Islandu zakazovaný násilnický box teď v porovnání s hokejem působí jako rovný zápas muže proti muži, přestože se nedá vyloučit, že v ringu se také možná sem tam vyřizují účty za někoho, kdo do něj jakživ nevkročil. Dneska se sport obecně řadí do kolonky zábava a ti, kteří stojí okolo a zírají, jsou důležitější než ti, kteří si přišli zasportovat. Navíc spousta přihlížejících sportu nerozumí a nejvíc je baví pohled na krev, což také mnohé vysvětluje.

I fotbal je někdy surový: všichni přece víme, proč Petr Čech nastupuje do branky s přilbou na hlavě, a také fanoušci se občas chovají jako zvířata, ale pořád ještě je v tom sportu krása a poezie pohybu a velká dávka lidské tvořivosti a fantazie...

A co vlastně ti Islanďané dělali, když se nemohli vzájemně mlátit pěstmi? Tradiční sportovní disciplinou byl zápas glima, který trochu připomíná sumo. Dva soupeři proti sobě stojí v aréně, přetlačují se a ten, komu se podaří toho druhého srazit alespoň na kolena, vítězí. Tenhle ne právě jemný sport má kořeny v severské mytologii. Nejsilnější bůh Tór zaútočil na stařenu, popadl ji a chtěl ji povalit na zem, ale ta stála, ani se nehnula. Pak se situace otočila, stařena se vrhla na Tóra s takovou silou, že se neudržel, klesl na koleno a prohrál. Co to mělo znamenat?

Smysl toho příběhu je v souboji člověka s vlastním stářím. Můžete být jakkoli silní, ale vaše stáří nad vámi nakonec stejně zvítězí. Pokud se ovšem jako někteří naši hoši na ledě totálně nezmasakrujete už v mladém věku.

(Napsáno pro Týdeník Rozhlas)