(místo novoročního projevu a nebo také přání chcete-li---)







Loni, někdy touhle dobou jsem měl být v New Yorku, místo toho jsem zůstal doma s plotýnkou. Zní to sice tak domácky, ale nic domáckého na tom není. Honza pecivál proti své vůli.

Abych alespoň něco dělal, vrhl jsem se do virtuální reality a začal rekonstruovat své počítačové vybavení. Ani to není ovšem nic jednoduchého, vždyť jsem z generace, která vyrostla s bakelitovými autíčky na klíček, takže děti předškolního věku mi dnes často připadají jako malí zatracení géniové...

Já dělám pořád nějaké chyby. Stalo se, že jsem někdy kolem třetí v noci omylem obeslal všechny lidi z mého adresáře e-mailem, který byl úplně prázdný. Neměl jsem o tom navíc ani tušení, takže když jsem pak druhý den dopoledne otevřel počítač, zíral jsem na tu žeň odpovědí a na jména odesílatelů v záhlaví došlých zpráv.

První ze všech mi stihl napsat můj farář:
„Něco se děje u Jana Buriana, v něm či s ním, neb když svět spí, on ještě (či již) bdí a sám sobě píše Original Message...“ Byla to nečekaně krutá pravda – něco se se mnou opravdu děje...

Po celý den pak přicházely různé odpovědi, ozvalo se mi několik lidí, s nimiž jsem se potkal den předtím, ale i ti, se kterými jsem nemluvil celá léta. Jan Vodňanský napsal: „Díky za pozvání, ale asi jsem ho tam v příloze nenašel.“
Paní Hanka napsala z Argentiny, jestli mi může nějak pomoci, paní Jindra z Havířova potvrdila, že e-mail přišel zcela čistý a neposkvrněný, jen prý neví, co jsem jí chtěl sdělit. Písničkář Bohdan Mikolášek poděkoval za „poesii nepopsaného papíru“, Zora Rysová přirovnala tu prázdnou zprávu k předvánočnímu šeru, které už si ve městě ani nedokážeme představit, a dokumentarista Pavel Štingl to nazval „pěknou duchařinou“...

Pana ředitele gymnázia, kam chodí naše Zuzana, inspirovala moje zpráva k drsnější úvaze: „Přišel mi od Vás bílý list. Možná je to umění – byl jsem kdysi v Německu během studií na hodně nezávislém filmu Blue, kde celou dobu promítali jen různě se měnící modrou barvu a do toho nějakým švábským dialektem něco vykřikovali.“

Napsalo mi i pár lidí, o nichž vím, že mě nemají rádi – pro pořádek. A taky pár lidí, jimž píše málokdo a kteří jako by čekali na cokoli. Odpověděl jsem jim na vysvětlenou...

Prázdný e-mail zkrátka vůbec nebyl prázdný. Můj milý farář mi koneckonců jasně vysvětlil s laskavostí sobě vlastní, co jsem zasláním té zprávy beze slov vlastně způsobil, a mně se to teď v tom zběsilém předvánočním čase líbí čím dál tím víc: „Pozoruhodné až inspirativní je, že ničeho na sobě nežádá, neupomíná se, neúkoluje, ale ani si nelichotí, nepovzbuzuje se, ba ani se nezdraví. Prostě píše sobě sdělení oproštěné od jakékoli účelovosti, a taky proto ho máme rádi.“

Možná jsem zešílel smutkem nad tím, že nejsem v New Yorku, třeba blbnu z té mé plotýnky, ale najednou jako bych měl pocit, že jsem uprostřed noci v náměsíčném stavu poslal omylem někomu něco opravdu důležitého...

PF 2009