Symbolem úspěšné kampaně za brexit se stal červený autobus s nápisem, že už nedáme 350 milionů liber týdně na Evropskou unii, ale na naše, britské zdravotnictví. Byl to nonsens, ovšem odpůrci brexitu na něj poukazovali marně (a trochu rezignovaně). Referendum prohráli.

Psychóza, že bez Bruselu, bez Evropy za kanálem zkrátka bude líp, byla před rokem dominující. Detaily, jako jestli někdo mluví pravdu nebo ne, šly stranou. Musíme se napřed zbavit toho balvanu – a to ostatní už pak půjde hladce.

Když zmáknete pocity, jako v případě brexitu, je čím dál tím snazší postavit do centra pozornosti faleš – a vyhrát. Ti druzí se mohou ukřičet, ale jako by jim někdo vypnul zvuk.

Český stavební zákon bude významným způsobem eliminovat právo občanů a spolků mluvit do toho, co se kde postaví. Protože se podařilo nastolit psychózu, že kvůli obstrukcím samozvaných aktivistů tu „nejde nic postavit“, prošel parlamentním hlasováním docela hladce. Dojem, že největším nepřítelem rychlého stavění jsou ochranářské spolky a aktivní občané se zájmem o své okolí, zakořenil, ačkoliv realita je jiná.

Do omrzení jsme slyšeli o „ekologickém racketeeringu“, o tom, že spolky – pokud možno „z druhého konce republiky“ – žádají „výpalné“ a dokud ho nedostanou, budou tu či onu stavbu účelově blokovat. Je možné, že takové případy existují (a to pak může být případ pro policii). Ale v žádném případě nejde o víc než zlomek aktivit, které veřejnost při účasti na stavebních záměrech vyvíjí. Za problémy mnohem víc mohou komplikované zákony, chyby úřadů, a praktiky investorů, kteří (někdy v harmonii s politiky) tlačí na pilu a zisk a málo se ohlížejí na veřejný zájem. Špatná pověst developerů nepadá z nebe!

Občanstvo a spolky se naopak zhusta zasluhují o změnu k lepšímu, přesto se z nich podařilo vyrobit „takzvaná“ ekologická sdružení, kazisvěty, nepřátele rozvoje a „ekoteroristy“. To je stejně jako v případě brexitu přesvědčení podbité emocemi, na kterém předkládání fakt změní málo. Smůla. I když v některých případech by stačilo dívat se kolem a myslet.

Politici si rádi osvojují taktiku mýtu. V éře tekuté pravdy je ještě efektivnější. Vytvořit mýtus, a pak ho co nejdéle živit, aby se proti němu dalo mobilizovat – a vyhrát. Musíme se napřed zbavit toho balvanu, nebezpečí. Já, politik vás ho zbavím! Zastavím ho.

Příklad, Andrej Babiš pro agenturu Bloomberg: "Musíme bojovat za to, co zde naši předci vybudovali. Pokud bude v Bruselu více muslimů než Belgičanů, je to jejich problém. Tohle ale tady nechci. Nebudou nám říkat, kdo by zde měl žít." (Řeč je o odmítání migračních kvót, na jejichž základě jsme přijali 12 lidí. Muslimů – českého i zahraničního původu – u nás žije naprosté minimum. Že by nám někdo měl „říkat, kdo by zde měl žít,“ je asi tak tisícinásobné zveličení situace.)

Stejného mobilizačního druhu je i Chovancův boj za právo na střelné zbraně a obranu vlasti. Opečovávaný mýtus o tom, jak nás chce Brusel odzbrojit, zasazený do emocí, tak jako v případě migrantů nacionálních.

Když mluvčí Ovčáček prohlásí „S Milošem Zemanem v čele se naše země nebude před nikým hrbit“ – ne, nebojte se, samozřejmě nejde o žádnou volební kampaň –, už jako by nezbývalo sil tento očividný protimluv nějak rozporovat. Je toho nějak moc, těch mýtů.

Myšlení (a paměť) bolí, ale když ho nepodstoupíme, mýty a manipulace zvítězí. V případě stavebního zákona, kterým zastánci umlčení občanů nastolují nerealistická očekávání, že všechno půjde jako na drátkách, na to v celku doplatíme. Co my, naše země.

P. S. Když vláda do programového prohlášení napíše, že „zachová současnou legislativně zaručenou úroveň občanských práv týkajících se životního prostředí včetně zajištění účasti veřejnosti ve správních řízeních“, a pak vládní většina hlasuje ve stavebním zákonu pro opak, jde o porušení daného slova. Bohužel, i to znamená čím dál tím míň.