Jiří Čunek je dlouholetý přední politik vládní KDU-ČSL, senátor a hejtman Zlínského kraje. Pro to, co říká, může být v zásadě dvojí vysvětlení. Jedno horší než druhé.

Buď Jiří Čunek neví, co to byly pochody smrti. Anebo spíš ví, ale je mu to jedno, a proto nazývá Prague Pride „pochodem smrti této civilizace“.

„Těžko by někdo mohl vidět Jiřího Čunka, jak jde v čele Prague Pride. Já věřím, že je to pochod smrti této civilizace.“ - „Je to pochod smrti pro stát, pro Evropu, pro naši civilizaci, když stát bude tyto skupiny podporovat a uznávat jako rodiny,“ pravil v rozhovoru pro deník Právo o tradičním průvodu hrdosti gayů a leseb, který se bude za několik dní konat také v Praze.

Obrazně přirovnávat něco současného k hrůzám druhé světové války, to je chronická nemoc českých politiků. Bůh ví, kde se to v nich bere, to by už bylo na nějakou bytelnou vědeckou studii. Asi doufají, že tím soupeře diskvalifikují, vyřadí ze hry, jako když pálkař v baseballu trefí homerun.

„Es kommt der Tag“ (Topolánek), „gestapo“ (Petr Nečas a leckdo další), „grosstapo“ (Petr Bendl a jiní), „osvětimská lež“ (Topolánek), „spálená země, stejně jako nacisté v Rusku“ (Zdeněk Škromach o Nečasově vládě), „noc dlouhých nožů“ (Topolánek, Bohuslav Sobotka). „Superholokaust“ (Miloš Zeman o Islámském státu). Dalajláma jako Konrad Henlein (Lubomír Zaorálek, ten se alespoň omluvil). Seznam je dlouhý.

Takže teď „pochod smrti“. V přeneseném smyslu slova, protože dle Čunka při něm nebudou umírat konkrétní lidé, nýbrž „tato“ civilizace“. Na nejapnosti a mimóznosti příměru to ale nic nemění. Pochod do záhuby.

Na podporu tradičních nebo netradičních rodin pochopitelně může mít každý včetně politiků svůj názor, může/má se o tom diskutovat, polemizovat, přít se. Když ale vytáhnete nazi-paralelu, nazi-bonmot, diskuse se uzavírá. O „pochodu smrti“ se polemizovat nedá. Pochod smrti, to chcete? No tak vidíte. Tečka, šlus.

To je jeden efekt. Jiný, vážnější, je nepřímá, plíživá relativizace atributů nacistické hrůzovlády. Když se s ní spojené termíny používají jako – jistěže přehnané – příměry pro současné dění, zpětným obloukem to ona slova a zločiny, které nesou, zlehčuje. Ze začátku jazykově, ale čím je takových příkladů víc, tím se všechna ta „gestapa“ vsakují z řeči do myšlení.

Kdyby šlo dejme tomu o něco z Třicetileté války, budiž, ani s „honem na čarodějnice“ už nebude problém. Ale tohle zdaleka není zpracovaná, muzeální minulost. Což nakonec může souviset s tím, proč ji politici (a nejen politici) tak rádi používají. Podvědomě jim to v hlavě naskakuje. Kdo ví, možná se s tou minulostí chtějí sami vyrovnat.

Jenže pamětníci a potomci obětí ještě žijí, události máme v dobré paměti. Nehauzírovat s „pochody smrti“ a podobně, to je hygiena veřejné diskuse. Její úroveň bohužel za moc nestojí: v důsledku toho pak například řešíme, jestli je v pořádku prodávat (a kupovat) v e-shopu hrnky a trika s Heydrichem. Někomu to přijde normální. Vážně.