Upravená verze textu, který původně vyšel ve sborníku Proč? (Proč je Zeman prezidentem. Proč jsme tam, kde jsme), vydaném v březnu 2018 nakladatelstvím Zeď.

Pro komentátora jsou prezidentské volby vzrušujícím úkolem, české prostředí takových nabízí málo. Vzrušení přitom neplyne ani tak z toho, jak to dopadne a kdo vyhraje, to není výjimečná zápletka. Jeho zdrojem jsou vzrušení voliči, postavení před přímočarou, až nesnesitelně určitou volbu buď-anebo. Ten, anebo ten. („Ta“ se letos bohužel neobjevila.)

Díky tomu se po zkušenosti z let 2013 a 2018 dá říct, že volba hlavy státu přinesla do politiky vášně, na které jsme zapomněli, nebo které tam dokonce nikdy nebyly.

Pozorovat a popisovat to má smysl, ať už jsou procenta sečtených hlasů jakákoli. Prezidentské volby podávají zprávu o stavu země. Jsou „auditem“ společnosti, jejího myšlení. Zase jsme se o sobě hodně dozvěděli, a to je hlavní.

Určujícím úkazem voleb 2018 se staly ty trendy, které podpořily vítězství Miloše Zemana. Některé z nich mají mezinárodní platnost, některé už dlouhá desetiletí. Působí od Trumpa přes Kaczyńského po země, kam ani nedohlédneme. Takzvaná vzpoura frustrovaného bílého muže se vydala také českou cestou.

Zdroje

Nebojme se přiznat, že jsme světoví. Stejné síly, vzrušené z volebního práva, se v posledních letech dávají do pohybu v americkém Rezavém pásu, na anglickém nebo polském venkově i v okrese Bruntál. Na Manhattanu, v kosmopolitním Londýně i v Praze 6.

Na tom, že chudší lidé volí obvykle jinak než zámožnější, vesničtí konzervativci jinak než městští liberálové, manuálně pracující nebo nezaměstnaní jinak než vysokoškoláci a špičkoví profesionálové, není nic nového. Rapidní změny se ale odehrávají hluboko ve voličské psychologii. Cosi se v ní začalo bouřit. Ty vzpoury – „frustrovaný bílý muž“ je jen nálepkou pro řadu dalších – spojuje probuzená a ustavičně podněcovaná touha po satisfakci, po společenském a vůbec lidském uznání.

Poptávka po uznání roste. Je to obranná reakce na situace spojené s neklidem, s globalizací, technologizací, informatizací a stoupající proměnlivostí. Mezi prazdroje pocitu neuznání a nedostatku důstojnosti patří individualismus, požadavek změřitelného výkonu, ztráta horizontu a pocitu dobrého zasazení do světa.

Velkou roli hraje anonymizace moderní společnosti – a nedejte se mýlit tím, že miliony lidí o sobě veřejně sdílejí první poslední. Anonymní jsou kilometrové haly podél dálnic – nebo snad víte, komu patří? – i auta, která je míjejí – nebo snad víte, kam jedou? Anonymní je e-shop: místo pozdravu a úsměvu – v lidské tváři přebývá Bůh, není-liž pravda? – se na vás pitvoří zelený mužíček; sociální interakce na prahu šílenství.

Odlidštění života nabralo v 21. století švunk a úspěch sociálních sítí stojí – mimo toho, že skvěle saturují nudu – na našem volání o pomoc z propasti bezejmennosti a samoty. Exhibicí identity tady a teď plašíme v konečném důsledku strach ze smrti a představu náhrobku, ze kterého se o nás nikdo nedozví, co jsme byli zač, protože to už se na náhrobní kameny nepíše. Pokud vůbec nějaký budeme mít.

Pocit, že znamenáme málo a že se s námi kromě obrazovky v mekáči nikdo nebaví, je vedlejším účinkem, respektive collateral damage, mcdonaldizace společnosti. Vážení zákazníci, k placení menších nákupů využijte samoobslužných pokladen v pravé části supermarketu. – Všichni operátoři vyřizují hovory těch, kteří se dovolali před vámi. Změnit se v položku složenek, PIN, číslo objednávky nikdy nebylo snazší.

Soudci a influenceři

Poptávku po uznání sytí dojem/iluze, že zvýšení našeho kreditu je na dosah ruky. Ten dojem se opírá o zážitky z kyberprostoru, kde každý hlas a každá pravda platí stejně. Premiér, novinář, celebrita mají profil jako kdokoli jiný. Každý tu může být dnes a denně on-line soudcem, zakoušet stav vlivu. A lidé se v potěšení ze souzení intenzivně nalézají.

Ti, kteří se zdrží soudu, protože se stydí, by se dali spočítat na prstech. Souzení je choroba, a to jedna z nejrozšířenějších, prakticky jí trpí všichni, píše Elias Canetti ve svém stěžejním díle Masa a moc. Kapitola o potěšení lidí ze souzení a z vynášení rozsudků působí, jako by Canetti už padesát let před vynálezem Facebooku věděl, jak to tam bude vypadat.

Rovnost názorů je ale jen virtuální, nebere v potaz rozdíly v našich pravých sociálních statutech, schopnostech, povahách, rolích. Povolaných soudců, natož influencerů, je a bude ve skutečnosti daleko méně. I to je pramenem frustrace většinových nevyvolených.

Pocit odstrčení se stává stále dostupnější životní zkušeností. Přibývá lidí, jimž se zdá, že oni sami v realitě „platí“ málo, nespravedlivě málo. A volí ty, v nichž vidí, nebo alespoň tuší podporu svého uznání.

Když se odvážíme ve voličské psýše ještě dál: Hlasují pro politiky, do kterých si mohou promítat zadostiučinění ze své existence.

Ano, některé motivy některých voličů jsou čím dál tím povrchnější; vybírají si jako v supermarketech, zkoumají slevy a akce. Ale zároveň, třeba mimoděk, se vztahy k politikům zpevňují. Nejde o nic menšího, než jestli má volič pocit, že ten a ten kandidát dává smysl jeho vlastnímu bytí, jeho „fungování“ na světě. Anebo jestli ho politik od tohoto smyslu odtahuje. A naznačuje mu, že by si mohl osvojit nějaký jiný smysl. Tím se ho dotýká ovšem hluboko, jako kdyby mu lékař vpravil katetr až do srdce.

Vůbec bych se nebál takhle psychologizovat i ohledně českých prezidentských voleb.

Ó ne, voliči Miloše Zemana nejsou jednolitá masa, a už vůbec ne karikatura k pohrdání. Nepohrdám. Jen chci říct: Když trávíte dny v maskáčových kaťatech, případně mezi řídkým pivem a blbě placenou prací, když vede těžký život stranou zájmu, když vám schází jistota a kotva, zdroje svého uznání hledáte obtížně a možná vám to i vadí. Jste rádi za každou příležitost, v čem se najít. A takovou jsou i volby a Zeman na Hradě. Zeman znovu.

O vítězství Miloše Zemana rozhodli ti, kterým schází pocit uznání. Tak si pro něj přišli. Volby kdo s koho byly příležitostí k sebepotvrzení.

Alibi a trik

Touha po uznání představuje nejspecifičtější politickou součást lidské osobnosti, protože vede lidi k tomu, aby se prosazovali na úkor druhých, píše Francis Fukuyama v Konci dějin. Přání být uznán úzce souvisí se sebeúctou a po tisíce let také s touhou po svobodě. Právě rabova touha po uznání byla motorem, jenž uváděl dějiny do pohybu, nikoli pánovo zahálení a uspokojení a neměnící se povaha, podotýká Fukuyama.

Vůle po uznání, potřeba důstojnosti, zadostiučinění z bytí, to všechno pohání společenské pohyby i dávno po nastolení občanské rovnosti. Třídy, jak je znali a popisovali filozofové od antiky po Fukuaymou propíraného Hegela, prakticky zmizely. Pocity ne-uznání a zne-uznání ale nikoli. A právě ty v lidech úspěšně oslovují politici jako Miloš Zeman nebo Donald Trump.

Viz řadu volebních výsledků z poslední doby: práce s tímto principem je mocnou politickou zbraní. Tím spíš v tolik sekulární české společnosti, kdy veličina „uznání Bohem“, která by pocity méně-cennosti kompenzovala nebo rovnou eliminovala, hraje relativně malou roli. Neuznaní a zneuznaní se obracejí k politikům, k idolům a sebepotvrzujícím sociálním sítím, ne k Bohu. Transcendence se ztratila, vyschla. Už dřív – času na to bylo bohužel dost.

Nad nedostatkem uznání jednotlivců formulovaly své ideje diametrálně odlišné politické směry, třeba hnutí za občanská práva černochů nebo evropské nacionalismy, ústící do válečných tragédií. Je dobré rozlišovat mezi autentickým zápasem o důstojnost a situací, kdy se pocit outsiderství, druhořadosti, nedocenění léčí trikem, ale o to radikálněji. Neuznávaným je nabídnuto alibi a především rozhřešení. Obvykle skrze nepřítele, zloducha, který je jejich neuznáním vinen. Pozice neuznaných se fakticky nemění – ale pocit nedostatečnosti se rázem může převrátit v pocit převahy. Konec frustrace, naopak: bílý muž vítězí.

Tímhle směrem zamířil volební slogan: Tato země je naše. Těm, kdo postrádají uznání, dopřává alibi takřka ke všemu. V tom spočívá jeho nebezpečí.

„Tato země je naše.“ Na billboardech – což je sám o sobě autoritativní, přikazující nosič informace – to působilo jako sdělení diktátora. Jako by za větou vedle Zemanovy fotky ještě chybělo: A kdo není s námi, je proti nám. Jestli to jeho země není, ať si jde. Nepatří sem.

„Nejdůležitější je vědomí souvislostí,“ naléhavě šeptá hlas Miroslava Macháčka v Praze – neklidném srdci Evropy, působivém dokumentu Věry Chytilové z roku 1984. Bezvědomí souvislostí je průšvih. Kdo vědomí souvislostí cítí, měl by se u Zemanovy kampaně spíš polekat, než volit v jejím duchu.

Pitomá logika

Politická hypotéza uznání a sebeúcty v praxi přináší spoustu paradoxů. Asi nejviditelnější rozpor: Miloš Zeman navzdory svému slibu vedl opravdu masivní předvolební kampaň, padly na ni desítky milionů. Oficiálně to byla kampaň jeho „přátel“ a „vydavatelů“, ale informovaný člověk by si musel dát dohromady 1+1 a vyhodnotit: ten pán si z nás dělá legraci. Což není – mluvíme o kandidátovi na nejvyšší státní funkci – nic jiného než útok na sebeúctu lidí. Místo uznání nám – a ne prvně – nabízí pohrdání. Ponížení z nejtěžších, rovnou před sebou samými: když chce, abychom mu tohle věřili.

Hybridní kampaň přesto účinkovala. Hodně lidí, kteří si a) připadají v polistopadové demokracii jako poražení, a b) se cítí ohrožení civilizační změnou nebo konkrétní tísní, získává skrze Zemana pocit zastání, satisfakce a vyhlídky na spravedlnost; to další pro ně u voleb mohly být druhotné detaily, něco jako umělecký dojem v krasobruslení.

Dělicí čára vedla po pocitu uznání. Mezi „uznanými“ a „neuznanými“ voliči. Ti první hlasovali hlavně pro Jiřího Drahoše, druzí hlavně pro Miloše Zemana. Jeho vítězství je výsledkem jak schopnosti zprostředkovat své politické poselství, tak zastřešujících faktorů typu proměnlivá modernita nebo stresující přeinformovanost, převracená v apatii a rostoucí vliv dogmatu.

Byl by ale omyl číst výsledek ještě jinak než jako zprávu o stavu země; tedy pokoušet se mu nějak přizpůsobit a aplikovat postupy, které ho napraví. Obrazně řečeno, podnikat misionářské výpravy z metropole na nevzdělaný venkov, který se zase nechal zmást strašením migranty, totalitou Bruselu a Drahošovými falešnými brýlemi.

Schéma dělení společnosti na bohatá města v čele s Prahou (kde se lidé povalují v dekadentních kavárnách) a na území venkov, na kterém zaplaťpánbůh ještě vládne zdravý selský rozum, je třeba neprodleně opustit. Je to směšná veteš a uvažujících lidí nedůstojné škatulkování. Typické šidítko pro vyvolávání falešného pocitu uznání. Jako ostatně všechny předsudky, proto je tak milují politici typu „rozděl a panuj“.

Vždyť volební Pražák 2018 byl jen inkarnací volebního sudeťáka 2013.

Lidové mimikry

Prezidentské volby a celý ten ruch ve všech možných společenských vrstvách výtečně posloužily k tomu, abychom si uvědomili a pojmenovali rozdíly (a shody), které mezi námi panují. Nedocenitelná laboratoř názorů a postojů. Ale volby přece nedaly návod, jak z toho vybruslit! Volební audit žádnou závěrečnou zprávu, jak postupovat dál, neobsahuje, a to je dobře. Na tohle si musí odpovědět každý sám za sebe. Vítězové i poražení.

Naprosto neplatí, že by se elity teď měly cítit nějak provinile, protože „selhaly“. Že by měly „zpytovat svědomí“, proč „dostaly za vyučenou“. Že nedostály svému poslání, když nedokázaly doručit demokratické poselství svobody a odpovědnosti k „prostým“ lidem. Že „zanedbaly výchovu“ těch, kdo se nezajímají o politiku nebo si nechají věšet bulíky na nos. Tenhle způsob uvažování je mi protivný a sedí na něj přívlastek „elitářský“, který jinak z duše nesnáším.

Figura „elity versus lid“ je od počátku nesmyslná a má tři hlavní vlastnosti: Budí scestný dojem, že se mezi oběma skupinami nachází zaminovaný zákop. Zadruhé, upevňuje předsudky; a ty vůči „lidu“ jako troubům, co jim je potřeba polopatě vysvětlit, která bije, nejsou o nic méně hloupé než předsudky vůči „elitám“! Nesmíme se na sebe dívat skrz prsty – ani z jedné strany.

A za třetí, stínové divadlo elity versus lid představuje východisko Zemanovy politiky alibi a triků. Perverzní termín „lepšolidi“ je kvalitní ukázkou obojího. (Od patrona soudobého českého papalášství sedí slovo „lepšolidi“ obzvlášť; viz vědomí souvislostí).

Kdo pocit uznání sdílí a neměl proč volit Zemana, ať si uznání ponechá a nepropadá sebemrskačství. Elity se nemají tiše stydět za to, že jsou elitami a nenosí maskáčové tepláky. Zahanbeně nasadit lidové mimikry, ještě to tak! Marná snaha, připravte se na další krok: Kdo má rozhled a schopnosti, bude, sotva otevře ústa, obviněn z povýšenectví a z toho, že chce lidem „radit, co mají dělat“. Nebo ne další krok, spíš návrat do časů, kdy hrdinové socialistické práce nešikovné doktůrky a naduté Pražáky s převahou informovali, „o čem je život“.

Zároveň nepodléhejme klamu, že se „vulgární člověk, dříve vedený, rozhodl vzít sám do rukou otěže světa“, jak píše José Ortega y Gasset ve Vzpouře davů. Věci zůstávají na svých místech, společenské vrstvy se neroztřásly jako země při důlním neštěstí. Vzájemná empatie je základem spolužití v mikro- i makrospolečnosti. Ale ti úspěšnější, vzdělanější a uznanější se přece nemají těm druhým přizpůsobovat, ani se cítit provinile za to, že jsou jiní.

Lidem, kteří nabyli satisfakci jakkoli, například i volbou Zemana, budiž přána, a je na nich, jestli s ní naloží spíš jako s alibi statu quo, nebo nějak méně pohodlně, dejme tomu odvážněji.

Uznaní a neuznaní se díky volbám lépe pochopili, a to je hodně. Nebo přesto chcete nějaký společný kulturní Úkol? Tak dobře: naučíme se slušně jíst příborem. Všem nám, jichž je tato země, to prospěje, uvidíte.

Strach z dotyku

Úspěchy populistů se samozřejmě nedají popisovat jen skrze psychologii a veřejný jazyk. Jde také o sociální poměry, hmotnou životní úroveň, vymáhání práva, ikonu silného vůdce a tak dále. Přesto si myslím, že propojení fenoménů Zemana, Trumpa, Orbána, ale i Putina nebo Erdoğana s moderními civilizačními úkazy je ještě silnější, než se obvykle soudí. Do jejich volby – všichni byli tu více, tu méně regulérně zvoleni – jako by stékaly strach z proměnlivosti, úzkost z nejistoty, závrať z budoucnosti.

To nejsou žádné nové veličiny, Cizího se lidstvo bojí odjakživa. Jenže když se barbaři blížili k branám Říma, nebyly z toho žádné on-line přenosy. Vzrušení z informací mělo nepředstavitelně jiné rozměry. Dnes nám zprávy, a je jedno jestli precizní, podvržené nebo jen určené pro pobavení, zprostředkují strach z Cizího s náruživostí, proti které není obrany – kromě našeho vlastního myšlení.

Chemie rozumu a citu při tom dostává pěkně zabrat.

Na internetu si – pokud nejste třeba v Číně – můžete vlézt kamkoli si umíte představit a je svůdné čekat, co na vás příští vteřinu vyskočí. A současně bytní úzkost z neznámého. Je to rub a líc téhož. Zvědavosti (s touhou po poznání to už nemá společného skoro nic).

Strach z Cizího má na naše chování nesmírný vliv, politika a volby jsou toho příkladem. Mentalita homo sapiens je jen jedna a žádá politiky, kteří nás před Cizím zabezpečí. Ničeho se člověk nebojí víc, než když se ho dotkne něco neznámého. Chce vidět, co po něm sahá, chce to poznat nebo alespoň zařadit. Člověk se všude vyhýbá cizímu doteku, píše na prvních řádcích Masy a moci Elias Canetti.

Odpor k doteku nás neopouští ani tehdy, když jdeme mezi lidi. Způsob, jak se pohybujeme na ulici, mezi mnoha lidmi, v restauracích, ve vlacích a autobusech, je diktován tímto strachem … Promptní omluva za neúmyslný dotek, napětí, s nímž je očekávána, prudká a mnohdy fyzická reakce, když k omluvě nedojde, nevole a nenávist, kterou pociťujeme vůči „pachateli“, i když si vůbec nemůžeme být jisti, že to byl on – celé to klubko duševních reakcí na dotek cizího, jejich extrémní labilita a podrážděnost, dokazuje, že zde jde o něco velmi hlubokého, stále bdělého a stále dráždivého, o něco, co člověka už nikdy neopouští, jakmile zjistil hranice své osoby, říká Canetti a dodává: Jedině v mase může být člověk vysvobozen od strachu z doteku.

Bez záruky

Nemůžeme vědět, jak dalece se ten který volič cítí nebo necítí být součástí voličské masy, a co z toho pro něj plyne. Ovšem Canettiho myšlenka (kniha vyšla v roce 1960) odpovídá na otázku, jaký typ politiků je na vzestupu v internetovém věku. Strach z doteku stojí za vším – a modernita se nás, často nepředvídatelně, dotýká od rána do večera.

Doteky Cizího do nás jen buší. Novinky, překvapení, stále důmyslnější podoby proměnlivosti, on-line neurčitost. Mnoho z nás ji samo vyhledává a zároveň na ni nadává, je v tom „posedlá trpnost“ (termín filozofa Milana Machovce).

Rozdíl mezi tím, když čerpáte informace z ranního vydání novin nebo večerních zpráv, a když místo toho sjíždíte dvacetkrát denně Facebook na mobilu, se musí někam ukládat a nějak projevit. Nervozitou, stavem zjitření. Zneklidnění přitom nestimulují zdaleka jenom sociální sítě (jako twitterový účet maestra Trumpa, který se dost úspěšně pokouší zastávat obě role zároveň – být zdrojem rozrušení i uklidnění, že nás před Cizím chrání).

Není divu, když lidé poptávají záruky, že na ně nikdo a nic nebude „sahat“. Chtějí je získat od politiků, právem jim připadá, že mnoho jiných možností nemají. Ale nedoceňují, že proti strachu z doteku mohou ještě mnohem víc dělat oni sami. Porozumět mu, nenadbíhat mu, nepodvolovat se mu. Když si jen u politiků objednají reklamaci Cizího, co na ně sahá a bafe zpoza rohu, nedopadne to dobře.

Stavění plotů, mobilizace před neexistujícími nepřáteli, intolerance, verbální agresivita, nenávist ve jménu „našeho“, to pořád bohužel nejsou ty nejhorší důsledky. Z druhé strany, zatímco budou voliči toužebně čekat na vyřízení své objednávky „zbavte nás od strachu z Cizího“, hrozí na hodně dlouho toto: Mezi tyrany všech dob a „širokými vrstvami“ panuje nepsaná, ale vždy dobře chápaná úmluva: vy se nám nebudete plést do věcí moci – my zase vás necháme neomezeně si obstarávat konsumní a epikurejské slasti a rozkoše, připomíná Milan Machovec.

„Tato země je naše“. Máme co do činění se silami, které daleko přesahují hesla jedné volební kampaně. To byla jen pěna, která volby pomohla vyhrát. Zbraně vítězů i poražených ve skutečnosti leží hluboko v našem myšlení.