Výsledky mezinárodního výzkumu PISA prozrazují, že čtenářská gramotnost, tj. v prvé řadě schopnost porozumění textu, u našich žáků klesá. Tato skutečnost by nás však neměla vůbec překvapovat, neboť žáci se v rámci školního vzdělávání téměř nesetkávají se srozumitelnými texty. Sotva se naučí číst, začnou si zvykat na to, že školní čtivo představuje něco, v čem si nelze smysluplně číst.

Regály knihkupectví se sice prohýbají pod narůstajícím množstvím nových učebnic, avšak vybrat z velké nabídky stejných titulů od různých nakladatelů vhodný exemplář pro své žáky či pro své dítě vyžaduje nesmírné úsilí. Mnohdy se vzhledem k podobnosti obsahu stává rozhodujícím kritériem volby grafická úprava. Bohužel najít i v tak bohatém sortimentu opravdu kvalitní učebnici považuji často za nemožné. Jak již bylo naznačeno, naše učebnice vykazují základní rys: obtížnost textu, která neodpovídá schopnostem cílové skupiny čtenářů.

Všichni víme, že učebnice není lecjaká kniha. V naší tradici se na ni nahlíží jako na autoritu, která je nejen zdrojem poznání pravdy, ale také mírou tohoto poznání vymezenou a předepsanou žákům určitého věku. A právě díky tomuto významnému postavení se učebnice přímo podílí jak na správném či nesprávném utváření představ o světě, na motivaci či nechuti k učení, tak také na kvalitě rozvíjení jazykových schopností. Aby mohla učebnice řádně plnit své funkce, musí po obsahové i jazykové stránce odpovídat úrovni myšlení a stupni jazykové vyzrálosti žáků.

Bohužel plnění této základní podmínky bývá ze stran nakladatelství opomíjeno, přestože učitelé z praxe i pedagogové zabývající se výzkumem učebnic mnohokrát v minulosti na problém poukazovali. Situace se zatím stala zakonzervovanou, jak potvrzují nejnovější tituly, kterým byla ministerstvem školství udělena schvalovací doložka v letošním roce. K lepšímu pochopení celého problému je nutné se ohlédnout zpět k počátkům tohoto nešvaru a na ukázkách předložit čtenářům z řad rodičů podklad k úvahám.


VHLED DO HISTORIE

Významným mezníkem v tvorbě učebnic se stal rok 1976, kdy započala reforma školství, jíž se tehdy dostalo označení nová koncepce. "Kdo pracoval s dětmi prvního stupně, věděl, o čem a jak přemýšlejí a kam až sahají jejich možnosti. Nová koncepce přirozenost dětí nerespektovala a nedávala jim dostatečný prostor k vlastnímu rozvoji. Největší pozornost směřovala jen k rozumovému poznání prostřednictvím přesných definic a abstraktních pojmů, kterým děti často vůbec nerozuměly. Čas na řádné vysvětlení nebyl. Jinak by se neplnily úkoly předepsané osnovami, a to bylo nepřípustné,“ vzpomíná tehdejší elementaristka. Většina současných rodičů již patří ke generaci, která prošla „novou koncepcí“ v roli žáka, a převažující část učitelů má osobní pedagogickou zkušenost taktéž pouze s tímto systémem a jeho následnými deriváty. Nesrozumitelnost textů v učebnicích už proto udivuje jen málokoho; je znakem „vyšší“ kvality vzdělávání, tudíž nenapadnutelná.

Změny ve školství v tehdejším socialistickém Československu byly vyvolány spíše z politických potřeb než pedagogických. Politická reprezentace tehdy došla k závěru, že „pronikavé zlepšení životních podmínek dětí a mládeže v socialistické společnosti vede k jejich rychlejšímu intelektuálnímu vývoji a zralosti“ a že je třeba nově koncipovat základní školu, „která svým obsahem bude odstraňovat dosavadní malou náročnost.“ A tak se počínaje rokem 1976 začaly děti učit v 1. třídě množiny, první stupeň se zkrátil na čtyři roky, učivo se stalo podstatně náročnější, nové učebnice byly žákům a v řadě případů i jejich rodičům špatně srozumitelné. Postupně si všichni ve školách museli zvyknout, že není prvořadé, aby žáci učivu rozuměli, ale hlavně aby bylo probráno. Plán podle učebních osnov se formálně plnil, úroveň školství se tedy oficiálně zvýšila, snaživé děti byly často stresovány, cítily se vyčerpané, ostatní děti velmi často ztrácely motivaci ke vzdělávání a oproti absolventům bývalé ZDŠ si místo uceleného vzdělání odnášely ze ZŠ směs střípků a mnohdy naprostý odpor ke škole.


PŘÍKLAD K POROVNÁNÍ ÚROVNĚ UČEBNIC

V následujících krátkých ukázkách z textů učebnic vlastivědy pro 4. ročník lze zpozorovat, jak se postupně lišilo vnímání mentální úrovně dítěte stejného věku ze strany autorů. Zvolil jsem učebnice tři, z nichž každá reprezentuje jiné období: 1) období „staré koncepce“, 2) období po zavedení nové koncepce a 3) současnost. Vzhledem ke zkrácení prvního stupně základní školy v r. 1976 z pěti na čtyři roky a s tím souvisejícím změnám v obsahu učiva v jednotlivých ročnících, nebylo možné nalézt v učebnicích stejné téma. Proto jsem vybral z každé učebnice téma jiné, ale pokaždé kapitolku z oblasti historie, z ní potom celý odstavec, který již – alespoň orientačně – umožňuje posoudit vhodnost a přiměřenost učebnice pro průměrné devítileté dítě. Za povšimnutí stojí rovněž skutečnost, že před rokem 1976 bylo sepsání učebnice vlastivědy svěřeno spisovateli, autoru knih pro děti a mládež, Bohumilu Říhovi.

UKÁZKA Č. 1
Bohumil Říha: Vlastivěda pro 4. ročník ZDŠ, SPN, Praha 1973
Kapitola NA SLOVANSKÉM HRADIŠTI (str. 62-64) obsahuje pouze tři krátké odstavce textu a je doplněna třemi většími názornými ilustracemi, přičemž jedna z nich, zobrazující hradiště, zaujímá celou stranu učebnice. Druhý odstavec zní:

Co je uvnitř hradiště? V největším obydlí sídlí kníže, v menších stavbách jeho družina. Nechybějí tam ani řemeslnické dílny. Kovolijci slévají železo, kováři kovou nástroje a zbraně, hrnčíři vyrábějí hliněné nádoby, bednáři zhotovují soudy, tesaři přitesávají trámy a několik mužů drtí v kamenných mlýncích obilí.

Text je svým rozsahem nenáročný, srozumitelný, v rámci předpokládané samostatné práce s ním nezatěžuje devítileté dítě svými nároky na pozornost. Věty textu jsou krátké a přinášejí informace, které jsou pro dítě snadno představitelné, navíc svou popisnou formou plně koresponduje s ilustracemi, čímž podněcuje malého čtenáře k utváření živých obrazů a jejich prožívání.


UKÁZKA Č. 2
Dr. Josef Doubrava a kol.: Vlastivěda pro 4. ročník ZŠ, SPN, Praha 1979
Kapitola BOJ NAŠEHO LIDU S FAŠISMEM (str. 28-30) popisující celé období II. světové války obsahuje šest nedlouhých odstavců textu a je doplněna dvěma černobílými snímky (Julia Fučíka a odpočívajících sovětských vojáků). Druhý odstavec zní:

Češi a Slováci organizovali proti německým okupantům a jejich pomahačům tajný (ilegální) odboj. Zakládali odbojové organizace a partyzánské oddíly. Vedení domácího odboje proti okupantům a jejich pomahačům (kolaborantům) se ujali komunisté.

Rozsah celého textu kapitoly i délka vět jsou ještě přiměřené věku dítěte. Text však obsahuje řadu pojmů, které u dítěte postrádají svoji sémantickou hodnotu, v případě ukázky např. odboj, organizace. Kusé informace v textu ani obrazové přílohy k němu neumožňují dítěti vytvořit si obraz o popisované době: Jak vlastně vypadali němečtí okupanti? Co dělali jejich pomahači? Jak se dá tajně (od)bojovat? Domácí perník je takový perník, který upekla třeba babička, ale domácí odboj? To přišli do každého domu komunisté a vládli tam?


UKÁZKA Č. 3
Vlastivěda pro 4. roč. (jedna ze současných učebnic, autora a nakladatele neuvádím)
Kapitola POČÁTKY KŘESŤANSTVÍ, CYRIL A METODĚJ (str. 66-68) obsahuje sedm obsáhlých odstavců textu, samostatnou podkapitolu Náboženství, soubor doplňujících informací, ukázky hlaholice, cyrilice a azbuky, živá latinská slova a jako jediný obrázek reprodukci obrazu Mikoláše Alše znázorňující věrozvěsty vyhánějící pohanskou víru. První odstavec zní:

Křesťanství vzniklo v 1. stol. n. l. v římské říši a postupně se rozšířilo do všech jejích částí. Zprvu pronásledováno, stává se posléze státním náboženstvím. Říše římská se koncem 4. stol. rozdělila na dvě části. Západní část – říše Západořímská – brzy podlehla náporu barbarů a stala se z větší části územím franské říše. Východořímská říše (Byzanc) s hlavním městem Konstantinopol (Cařihrad) odolala a stala se velkým soupeřem Franků. Soupeří spolu oba císařské dvory a současně i dvě střediska rozdělené církve – Řím a Konstantinopol.

Celý text je svým rozsahem, obsahem i svou obrazovou dokumentací zcela nepřiměřený pro devítileté dítě. Již první věta textu nedává z pohledu dítěte jasný smysl, neboť termíny křesťanství, 1. stol. n. l., římská říše mají pro dítě nulovou vypovídací hodnotu. Obdobná situace nastává i v následujících větách. To zcela vylučuje smysluplnou samostatnou práci s textem. I po eventuálním výkladu neznámých pojmů zůstává takovýto text pro dítě zatěžujícím a čtenářsky bezcenným.


MOŽNÁ NEBEZPEČÍ

Jak vyplývá z předchozích ukázek, posouvala se v průběhu posledních desetiletích laťka k vyšší náročnosti. Jisté, avšak přiměřené zvyšování nároků na žáky je vzhledem k zjištěnému nárůstu inteligence u dětí a mládeže v druhé polovině 20. století zajisté nutné. Ale nesplňuje-li text učebnice již výše uvedenou základní podmínku, tzn. neodpovídá-li po obsahové i jazykové stránce úrovni myšlení a stupni jazykové vyzrálosti žáků, pak si dovoluji tvrdit, že lze takovou učebnici považovat za škodlivou. A to nejméně ze tří důvodů.

Neporozumění obsahu narušuje proces učení nebo jej dokonce neumožňuje. A nejedná se pouze o potíže aktuální, ale též budoucí. Mnozí učitelé v dalších ročnících i autoři učebnic pro tyto ročníky staví na předpokladu, že učivo z předchozích let žák ovládá. Tak se stává, že studenti maturitního ročníku na gymnáziu neznají fakta, která se oficiálně řadí k základním v rámci učiva 1. stupně ZŠ.

Častá či neustálá práce s nepřiměřeně náročným textem vyvolává nezájem a nechuť k učení a vytváří negativní postoj k danému vzdělávacímu oboru, který pak může jedince provázet po celý následující život.

Pročítání nesrozumitelných textů ovlivňuje z dlouhodobého hlediska jazykový rozvoj. Nejenže tak dítě není s to propracovat se k vyšším stupňům čtenářské gramotnosti, ale kromě toho se stává jazykově laxní a nevnímavé.

NEDOSTATEČNOST SCHVALOVÁNÍ UČEBNIC

Při úvahách o nebezpečích, která se skrývají v učebnicích nerespektujících vývojové hledisko rozvoje osobnosti dítěte, se objevují pochyby o správnosti procesu udělování schvalovací doložky učebnicím ministerstvem školství. Pro udělení schvalovací doložky jsou nutnou podmínkou doporučující posudky, které vypracovali recenzenti určení ministerstvem. (Stanovují se nejméně dva recenzenti, přičemž jeden z nich musí vyučovat na škole obdobného zaměření a mít odpovídající odbornou kvalifikaci.)

Vzhledem k tak velkému množství učebnic, u nichž obtížnost textu překračuje optimální míru, není možné současné podmínky k udělení schvalovací doložky považovat za dostačující. Nebo dokonce lze začít pochybovat o smyslu samotného aktu. Základní předpoklad kvalitního posouzení přiměřenosti učebnice věku a dosaženým schopnostem žáků spočívá ve znalosti způsobu myšlení dítěte daného věku, a to především dítěte průměrného a podprůměrného. Děti nadprůměrné mohou využívat bohaté nabídky další literatury nejrůznějšího zaměření.


UMĚT SE DÍVAT DĚTSKÝMA OČIMA

Ve schválení učebnice ministerstvem tedy ještě nespočívá potvrzení její skutečné vhodnosti pro žáky daného věku. Požádal jsem proto skupinu osmiletých dětí o posouzení nové učebnice určené žákům 3. třídy základní školy. Jedná se o inovativní učebnici, která nahrazuje dřívější učebnici prvouky a naplňuje pojetí učebnice dle rámcového vzdělávacího programu. Jejich posudek se však neshoduje s posudky ministerských recenzentů, neboť závěrečný výrok dětských recenzí zněl: Nedoporučuji.

K pochopení tohoto stanoviska může posloužit následující ukázka v rozsahu jednoho odstavce z kapitoly první Naše vlast Česká republika.

Česká republika (ČR) se skládá ze tří historických zemí: Čech, Moravy a Slezska. Je to stát, který má tisíciletou tradici. Dnešní podobu má od roku 1993. Leží přibližně uprostřed světadílu, který se jmenuje Evropa.

Ač se to zdá k nevíře, i zcestovalé dítě většinou ještě nemá v tomto věku ucelenou představu o území vlastního státu, natož o větších geografických celcích a stále se pohybuje spíše v relacích „tady“ a „tam“, „daleko“ a „blízko“, přestože je schopno se naučit vyjmenovat všechny kontinenty či mnohé státy Evropy. Pro rodiče jednoho z dotazovaných dětí bylo velkým překvapením, když jejich osmiletá dcera, premiantka třídy, která je zvyklá jezdit pravidelně na Moravu, prozradila, že Moravu chápe jako vesnici, tj. jako synonymum názvu obce, kterou navštěvují. Pojmu „historická země“ běžné osmileté děti už vůbec nerozumí. Jejich vnímání minulosti souvisí s jejich osobou a lidmi z nejbližšího okruhu. „Když byl dědeček malý, tak to bylo hodně dávno. A kdysi hodně, hodně dávno tady žili brontosauři a rytíři neměli pušky.“ Dopočítat se k roku 1993 činí mnohým dětem potíže. Co si tedy děti vezmou z uvedeného textu? Určitě něco jiného, než byl záměr autorů.

Obdobně jako dospělí jsou i děti zahlcovány informacemi. Jejich dětské zpracování však odpovídá možnostem věku, takže z pohledu dospělého se ve výsledku jeví velmi naivně. Mnohdy ale děti své teorie neprezentují a neposkytují tak dospělým příležitost proniknout do dětského světa. Tím je vlastně matou. Navíc děti používají tytéž pojmy jako dospělí. „Jedeme k babičce na Moravu“ pronesené ústy dítěte není totožné se stejnou větou vyřčenou rodičem. Pro autory učebnic z toho plyne výzva. Text pocházející z jejich pera musí vycházet z naivních dětských teorií, aby je pak mohly děti skrze něj přiměřeně zkorigovat a přiblížit se ve svém poznání více skutečnosti. Umět vidět svět dětskýma očima – v obecném měřítku, nikoli jen podle vlastního dítěte, pravděpodobně nadprůměrně zběhlého v oboru svého rodiče – představuje proto nezbytný předpoklad erudice jak autora učebnic, tak recenzenta. Teprve potom se stanou učebnice nástrojem vzdělávání, po němž děti rády sáhnou, aniž by je k tomu někdo nutil, a čtenářská gramotnost našich žáků začne stoupat. Možná by vyskočila i hodně vysoko!


Článek vyšel v časopise Rodina a škola