Při příležitosti osmdesátého třetího výročí vypuknutí druhé světové války šéf polské strany Právo a spravedlnost (PiS) a faktický vládce Polska Jarosław Kaczyński vznesl vůči Spolkové republice Německa reparační nároky v astronomické výši 6,2 bilionů złotých, tedy v přepočtu 32 bilionů korun. Samozřejmě, Německo to odmítlo jako už ostatně několikrát dříve; Kaczyński nepochybně ví stejně dobře jako všichni rozumní lidé v Polsku, že od Německa nic nedostane: vystoupení nejvlivnějšího politika Polské republiky totiž ve skutečnosti bylo určeno nikoliv spolkové vládě v Berlíně, ale domácím voličům, především na polském venkově.

I když žádná jednání o reparacích mezi Polskem a Německem s pravděpodobností hraničící s jistotou zřejmě nebudou, je třeba říci jednoznačně: bez ohledu na ztráty, které Polsko za druhé světové války utrpělo a při vší úctě k lidským obětem, které v této době přineslo, jsou polské nároky neopodstatněné. Nejde jen o to, že se Polsko v minulosti reparací celkem třikrát při různých příležitostech (v roce 1953, 1970 a 1990) zřeklo; Polsko totiž ve skutečnosti na úkor Německa už dávno odškodněno bylo, když na základě posunutí západní hranice na Odru a Lužickou Nisu získalo Polsko bohaté průmyslové oblasti Horního a Dolního Slezska včetně rozsáhlých uhelných ložisek, celé východní Pomořany a navíc ještě přístav Štětín, ačkoliv ten ve skutečnosti leží na levém břehu Odry a podle původních představ Spojenců měl Německu zůstat.
Polskému státu připadl navíc majetek vysídlených Němců. Na tomto místě je třeba říci, že postavení Němců v Horním a Dolním Slezsku a v Pomořanech bylo po právní stránce zcela odlišné od postavení sudetských Němců v Československu: až na výjimky slezští a pomořanští Němci totiž nebyli nikdy polskými občany, ale nejdříve občany Pruska a po sjednocení Německa (1871) občany Německa. Polské občanství měli před válkou prakticky jen Němci v polské části Horního Slezska (v oblasti Katovic) a ve Velkopolsku (Poznaňsku), kteří ale byli relativně málo početní. Řečeno jinak: sudetští Němci byli před druhou světovou válkou občany Československa a Československo mělo tedy právo požadovat od nich loajalitu, ale naprostá většina Němců vystěhovaných po roce 1945 z dnešního Polska byla už před válkou německými občany žijícími na německém území, takže otázka jejich loajality v polskému státu nepřichází v úvahu. Pokud by tedy Německo vůbec bylo ochotno jednat s Polskem o nějakých reparacích (což ovšem nehrozí), nebyla by takováto diskuse možná bez otevření otázky jejich majetku. A otevírat tuto otázku jistě nikdo nechce.
Je pravda, že část průmyslového vybavení v roce 1945 sovětská armáda demontovala a protiprávně odvezla, ale to nebyla a není vina Německa; polská vláda by se v této věci měla spíše obrátit na Ruskou federaci jako právního nástupce SSSR. Je také pravda, že posunutí hranice na Odru a Lužickou Nisu bylo vlastně jen kompenzací za sovětskou anexi východních území předválečného Polska, a že na těchto územích ležela města pevně spjata s polskou historií, především Lvov a Vilno (dnešní litevský Vilnius), zatímco získaná velká města – Vratislav a Štětín – v polských dějinách a polské kultuře v minulosti hrála nějakou roli buď jen ve velmi vzdálené minulosti anebo ji nehrála vůbec. Bráno z čistě hospodářského hlediska ale Polsko posunutím hranice na západ rozhodně získalo: ztracená východní území byla totiž hospodářsky velmi slabě rozvinutá.
Dnešní obyvatelé Spolkové republiky nemají žádnou vinu na zločinech nacistů za druhé světové války, protože tehdy ještě nežili, anebo v krajním případě byli malými dětmi. Není spravedlivé po nich žádat, aby placením astronomických reparací zadlužili nejen sebe, ale i své děti a vnuky. Kaczyński svými neuváženým vystoupením jen komplikuje polsko-německé vztahy a rozleptává tím jednotu Evropské unie, která je dnes s ohledem na ruskou agresi na Ukrajině potřebnější než kdykoliv jindy. Položme si proto klasickou otázku: Cui bono? (komu to prospívá). Pro odpověď není třeba chodit daleko: kdo téměř osmdesát let od skončení druhé světové války rozpoutává z úzkých stranických zájmů v předvolební kampani protiněmecké nálady, ten – ať už si to uvědomuje nebo ne – vůbec neslouží dobru své vlasti, ale žene vodu na mlýn Moskvy a Putina.

(Právo, 5. 9. 2022, s. 7)