Současná rusko-ukrajinská válka trvá už rok a její konec je stále v nedohlednu. Avšak každá válka jednou skončí a pak je nastolena otázka co dál. Dá se jistě pochopit, že Rusko poté, co anektovalo Krym a oblasti na východě Ukrajiny, se dost dobře nemůže z těchto území dobrovolně stáhnout. Avšak stejně tak je jasné, že Ukrajina jako suverénní stát se nemůže této části svého území vzdát.

Mírové jednání by bylo v této situaci zbytečné, už i proto, že prezident Putin není důvěryhodným partnerem: jeho podpis na jakékoliv smlouvě nemá žádnou cenu, protože zde není záruka, že takováto smlouva bude z jeho strany skutečně dodržena. Mír je jistě žádoucí a ideální stav vzájemných vztahů mezi státy, avšak svět už ze své podstaty není ideální a celosvětový mír, o kterém tak rádi hovořili komunisté i různí pacifisté je ve skutečnosti iluze. Z algebry víme, že některé rovnice vyšších stupňů nemají v oboru reálných čísel žádné řešení; stejně tak bohužel nemají mírové řešení v reálném světě ani některé mezinárodní spory. Ten současný, rusko-ukrajinský, patří k nim.
V současném rusko-ukrajinském konfliktu neexistuje neutralita; jestliže jsme svědky toho, že je pokojný občan přepaden bandou lupičů, je naší morální povinností mu pomoci, a jestliže na to sami nemáme dost sil, pak jsme povinni přivolat pomoc. Z hlediska vyššího principu mravního je tedy nanejvýše žádoucí, aby v současné válce Ukrajina zvítězila a Rusko prohrálo. Nikoliv z nějakého principiálního odporu proti Rusku jako státu či Rusům jako národu. Právě naopak: porážka Ruska v současné válce je totiž žádoucí i pro samotný zdravý vývoj Ruska a Rusů. A zdravé, demokratické Rusko, Rusko netoužící po cizích územích jen proto, že kdysi patřila k ruské říši (ať už carské či té sovětské), nebo protože tam žijí etničtí Rusové, si jistě přeje a musí přát každý rozumný člověk kdekoliv na světě. A obzvláště ve střední Evropě.
Existuje názor, že možnost existence demokratického Ruska je jen iluzí: že Rusko s ohledem na svůj dosavadní vývoj prostě není schopno udržet demokratické mechanismy vlády a zákonitě se vždy znovu a znovu mění v diktaturu, která pak po vnitřní konsolidaci opětovně zahajuje imperiální expanzi a ohrožuje své sousedy. Proto je třeba Rusko izolovat a úplně nejlepší by bylo, kdyby se rozpadlo. Pak je zde druhý názor: Rusko je velmoc, která je s ohledem na svou velikost a obrovské lidské zdroje neporazitelná, s čímž se musíme smířit a nechat mu jeho sféru vlivu. Tam ať si dělá co uzná za vhodné. Zde je třeba dodat, že ti, kdo u nás vystupují s tímto názorem, jaksi automaticky předpokládají, že do této sféry nebude už nikdy patřit střední Evropa. Jenže to není vůbec jisté: vždyť v případě porážky Ukrajiny v této válce by ruská vojska stanula na východních hranicích bývalého Československa.
Řekněme rovnou, že oba výše uvedené názory jsou mylné. Začněme tím druhým. Kapitulace Ruska je skutečně těžko představitelná, byť i k ní už moderních dějinách došlo. Stalo se tak 3. března 1918 v Brestu Litevském (dnešní Brest na bělorusko-polské hranici), poté co Rusko fakticky prohrálo první světovou válku. Tehdy ale bylo rozvráceno v důsledku dlouhé války, na níž nebylo materiálně připraveno, únorové revoluce na počátku roku 1917 a v neposlední řadě i v důsledku mírové agitace bolševiků, placených císařským Německem. Nic takového dnes v Rusku není. Nemožnost kapitulace Ruska ale ještě neznamená nemožnost jeho vojenské porážky. Za posledních 200 let prohrálo Rusko (resp. SSSR) více válek, a to válek velmi důležitých: kromě první světové války to byla Krymská válka, Rusko-japonská válka a válka v Afganistanu, a to nepočítám ideologickou porážku SSSR ve „studené válce“, která byla konfliktem sui generis. I když hlavní protivníci na sebe nestříleli, existovala zde řada zástupných ozbrojených konfliktů v Asii a v Africe, které v konečném výsledku jako celek nedopadly pro tehdejší SSSR příliš dobře. V moderní válce rozhodují totiž především technologie a v jejich vývoji SSSR tahal za kratší konec. Z uvedeného vyplývá, že ani prohra Ruska v současné rusko-ukrajinské válce není nereálná, pokud samozřejmě Západ a především USA vytrvají ve své podpoře Ukrajině. Takováto porážka, která by spočívala ve vytlačení ruské armády z anektovaných území Ukrajiny, by přitom vůbec nebyla kapitulací, protože i bez Doněcké a Luhanské oblasti - a koneckonců i bez Krymu - bude pořád Rusko velkou zemí.
Nyní se zamysleme nad druhou otázkou, totiž zda může být Rusko demokratickou zemí neohrožující své sousedy. Především je třeba odmítnout líbivou teorii o neschopnosti Ruska vybudovat demokratický stát kvůli své imperiální minulosti a o žádoucnosti rozpadu Ruska. Stejnými argumenty byla totiž po roce 1945 odůvodňována „nemožnost“ vzniku demokratického a mírumilovného Německa a Japonska, přičemž vývoj jasně ukázal, že šlo o mylný předpoklad. Rozpad či rozdělení Ruska není v zájmu bezpečnosti Evropy, protože místo slabého Ruska by prostor vyplnila silná Čína. Je možné si představit, že se od Ruska oddělí nějaké území obývané neruským obyvatelstvem (např. na Kavkaze), teoreticky snad i vznik nezávislého Tatarstánu na Volze, ale nelze předpokládat rozdělení státu na dva celky obývané etnickými Rusy. Takovéto čistě politické a umělé rozdělení Ruska by nemohlo být trvalé, stejně jako nebylo ani rozdělení Německa.
Pokud jde o demokracii, každý stát, pokud tam existuje vhodná sociální struktura, tedy především silná střední třída, a relativně stabilní hospodářská situace, může vybudovat a udržet demokratické struktury. Je pravda, že dosavadní pokusy o nastolení demokracie v Rusku selhaly: ten první z roku 1917 smetla už po půl roce bolševická revoluce a následná občanská válka, ten druhý, z počátku devadesátých let, skončil hospodářským rozvratem a pak nastolením Putinova autoritativního režimu. To ale vůbec nedokazuje, že za určitých vhodných poměrů nelze vybudovat demokratické a mírumilovné Rusko. Skutečnost, že demokratická výmarská republika byla v době nejhlubší hospodářské krize v Německu nahrazena jednou z nejtvrdších a nejkrvavějších diktatur, přece také neznamenala, že v Německu nemůže existovat demokracie.
Otázka vojenské porážky Ruska ve skutečnosti s možností demokratického Ruska poměrně úzce souvisí. Zní to na první pohled paradoxně, ale skutečností zůstává, že vítězné války ruskému lidu v moderních dějinách nic dobrého nepřinesly, a to ani tehdy, když Rusko bojovalo za správnou a spravedlivou věc: po vítězství nad Napoleonem došlo za Alexandra I. a především pak za jeho syna Mikuláše I. k "utahování šroubů", stejně jako po vítězství SSSR nad Hitlerem utáhl opět šrouby Stalin. K čemu jsou vlastně ruskému lidu Doněck a Luhansk, města, o nichž naprostá většina občanů Ruské federace nic neví a kde nikdy nebyla? Vítězství Ruska nad Ukrajinou by nebylo vítězstvím ruského národa nad „ukrajinskými nacisty“, ale naopak vítězstvím Putina a jeho kliky nad ruským národem. Znamenalo by ve skutečnosti nejen posílení Putinova vlivu, ale i definitivní separaci Ruska od zbytku Evropy, jeho mentální posun směrem do Asie a v delší časové perspektivě zřejmě i upadnutí do závislosti na Číně. V takovémto „vítězném Rusku“ se demokracie určitě nevyvine a bez ohledu na možné mírové proklamace Moskvy, které dobře známe ze socialistického období, bude tento stát ohrožovat své okolí, když ničím jiným, tedy pokusem o expanzi svého „ruského světa“ (ruskyj mir).
Vítězství nepřinesla ruským občanům kromě pomíjivého pocitu slávy nic a okolnímu světu přinesla také v delší časové perspektivě spíše problémy. A prohry? Po porážce Ruska v Krymské válce (1856) provedl Alexandr II. zásadní reformy, které nejen přiblížily Rusko západní Evropě, ale přinesly i ovoce samotným Rusům: v roce 1861 bylo zrušeno nevolnictví, uvolnila se cenzura, ruští poddaní mohli cestovat do zahraničí, byly položeny základy místní samosprávy v podobě tzv. zemstev. Porážka Ruska ve válce s Japonskem roku 1905 přinesla první revoluci, první volby a alespoň omezený konstituční režim; také porážka sovětských vojsk v Afganistanu byla pro ruské obyvatelstvo (a ovšem i pro ostatní národy SSSR) blahodárná: předznamenala politiku přestavby a pád komunistického režimu.
Nepochybně i porážka Ruska v dnešní válce by byla pro ruský národ požehnáním: Putin a spol. by se museli pakovat z Kremlu, vznikla by naděje na obnovu demokratického režimu a návratu Ruska do Evropy. A potom bude možná jednou, v daleké budoucnosti, možné mírovou cestou vyřešit i otázku Krymu. Zdá se to být nemožné? V roce 1945 leželo Německo v troskách po tak katastrofální porážce, jakou německé dějiny do té doby neznaly; avšak tato porážka byla pro německý lid ve skutečnosti v delší časové perspektivě vítězstvím. Německo (mám samozřejmě na mysli Spolkovou republiku, nikoliv onen efemérní útvar zvaný NDR) se v jejím důsledku trvale vzdalo svých imperiálních ambicí, vrátilo se mezi demokratické a svobodné země, a nakonec v roce 1990 dosáhlo i svého opětovného sjednocení. I Rusko po své porážce a samozřejmě bez Putina, Medveděva, Lavrova etc. může jít touto cestou a jistě je čeká skvělá budoucnost.
(Listy, č. 1/2023)