Dostal jsem e-mail od známého z Moskvy. Umí dobře česky. Píše: „Blíží se 8. a 9. květen. Čtu články v českém tisku, které jsou dostupné na internetu, a z nich se mi zdá se mi, jako kdyby Češi litovali odchodu Wehrmachtu, který je měl chránit před Rudou armádou. V článcích se píše ani ne tak o osvobození Československa, ale především o tom, že rudoarmějci rabovali, znásilňovali a donesli novou okupaci, ačkoliv Rudá armáda odešla už v říjnu. Čtu, že v době německé okupace ekonomika rostla, zatímco po zavedení plánovaného hospodářství podle sovětského vzoru se sesypala.“

Nevím, v kterých novinách „na internetu“ to můj známý četl – každý den čtu Právo a Lidové noviny a sleduji zprávy na portálu Seznam.cz, ale nic podobného jsem tam nenašel. Samozřejmě, vychází u nás spousta různých internetových plátků, kde mohlo být ledacos – ty ale skutečně nečtu.
Nejprve k věcné stránce. Je samozřejmě pravda, že rudoarmějci se vždy nechovali jako rytíři svatého grálu – něco podobného se ani nedalo očekávat jestliže uvážíme, že do první linie se často dostávali propuštění zločinci a různé asociální živly. Třeba ale říci, že násilí vůči civilistům a rabování rozhodně nebylo záměrem sovětského velení: už v říjnu 1944 byl ve všech jednotkách přečten vojákům rozkaz, že Československo, na jehož půdu vstupují, je spojeneckým státem a jakékoliv nepřístojnosti vůči civilnímu obyvatelstvu budou proto trestány se vší přísností válečného práva. Ne vždy se tak samozřejmě dělo – hodně záleželo na složení příslušné jednotky a především na autoritě a chování velících důstojníků. Excesů se ostatně dopouštějí všechny armády ve všech válkách. Ale o to teď nejde. Naskýtá se zásadní otázka, kterou ruský kolega nadhodil: mají si Češi s ohledem na současnou válku na Ukrajině vůbec připomínat osvobození Československa Rudou armádou?
Odpověď je prostá: jednoznačně ano! Osvobození sovětskou armádou v roce 1945 nemá žádnou spojitost ani souvislost s ruskou agresí proti Ukrajině v roce 2022. Pravda, z osvobození naší země sovětskou armádou pro nás už dnes nic nevyplývá a naše vděčnost sovětské armádě v roce 1945 nemůže být placena jakoukoliv – byť i jen pasívní - podporou putinovskému Rusku v roce 2023. V roce 1945 byl Sovětský svaz naším spojencem, Německo naším nepřítelem. Dnes je situace jiná – nové, demokratické Německo je naším spojencem, putinovské Rusko nás označilo za nepřátelskou zemi. Na to není nic divného: žádný stát a žádný národ nemá věčné spojence a přátele a věčné nepřátele. Řečeno jinými slovy: náš vztah k dnešnímu Rusku a současnému Německu není a nemůže být určován událostmi druhé světové války, stejně jako náš vztah ke Švédsku neurčují švédské nájezdy za třicetileté války.
Skutečnost, že se Putinovo Rusko přičiněním samotného Putina stalo dnes naším nepřítelem, ale neznamená a nemůže znamenat, že máme vymazat z našich dějin pozitivní roli, kterou sovětští vojáci – zdaleka ovšem nejen Rusové – sehráli při osvobození naší vlasti. V květnu 1945 byli upřímně vítáni, neméně než Američané v Domažlicích, Klatovech a Plzni. Padlí z roku 1945 bojující v sovětských uniformách si zasluhují naši úctu a alespoň tichou vzpomínku. Nepřišli do Prahy, aby nás okupovali, ani aby zde zaváděli komunismus: o tom, jaký zde má být režim, neměl totiž tehdy ještě jasno ani sám Stalin. Tím méně vojáci a důstojníci z roku, bojující v Československu v roce 1945, nesou zodpovědnost za současný režim v Rusku. Proto si připomeňme i jejich přínos k naší svobodě. Nechovejme se jako komunisté před rokem 1989, kteří se snažili vymazat z paměti osvobození západních Čech včetně Plzně americkou armádou.

Právo, 9. 5. 2023, roč. 33, č. 106