Norské dobro
Tato morálka stojí na několika principech. Prvním principem je, že děti nepatří svým rodičům, ale samy sobě, a dokud nejsou schopny se samy o sebe plnohodnotně postarat, patří státu, který za ně nese odpovědnost. Když Barnevernet rozhoduje v případech, kdy rodiče podle jeho měřítek selhávají ve výchově svých dětí, řídí se čistě zájmem dětí. To, že způsobuje nekonečné utrpení rodičům, kterým děti z nesmyslných důvodů odebírá, ho nechává v klidu. Barnevernet dokonce ve svých metodických pokynech upozorňuje na to, že bolest rodičů nesmí stát v cestě správného rozhodování o osudu dětí. Správný pracovník Barnevernetu musí překonat soucit s utrpením rodičů, aby v zájmu dítěte mohl konat neohroženě a nelítostně. To, co se nám, prostým Středoevropanům, může jevit jako zrůdná nelidskost (např. utrpení rodičů, kterým odebrali děti, protože s nimi občas spaly v jedné posteli - i takový případ se stal) - je z pohledu Barnevernetu technickou nesnází. Děti přeci dojdou v péči budoucích pěstounů takového štěstí, že proplakané noci a zničený život jejich matky za to určitě stojí. Necit Norů pro bolest dětí a možná jakýsi citový deficit v norské mentalitě je těžko vysvětlitelný: i nedokonalí rodiče (samozřejmě kteří netýrají nebo netrápí své děti) jsou pro vlastní děti mnohonásobně lepší než sebelepší pěstouni. Pro dítě představují rodiče coby citová základna jejich duše samostatnou hodnotu, která vysoko převyšuje ostatní kvality, jako je vzdělání, životní úroveň, pořádek nebo uklizený pokoj. Dítě má právo i na nedokonalé rodiče, ale v Norsku toto právo zpochybňují.
Druhým principem je, že stanovisko státu a kolektivu reprezentované odborníky, je nadřazeno názoru jedince. Názor samotných rodičů je irelevantní, protože každý rodič je automaticky podezřelý. Třeba tím, odkud pochází - z Polska, Ruska, Česka či Indie), tím, že se hlasitě směje, nebo že si dá sklenku vína v kavárně. Jelikož dítě patří státu a nikoli rodičům, a stát se pečlivě a zodpovědně o své záležitosti stará, je to, zda se děti mají dobře a zdali je o ně dobře postaráno, neustále potenciálním předmětem šetření. Děti v Norsku chodí na pravidelné kontroly, kde zdravotní sestry nebo sociální pracovnice kontrolují stav dítěte. Kontrolují, jak je čisté, jak se chová, zda je spokojené a veselé, nebo naopak zda není smutné a divné. Není to povinné, ale hodně se nedoporučuje na kontroly nechodit, protože tím si rodiče mohou říct o zásah Barnevernetu. Děti jsou vůbec pod všeobecným dohledem: učitelky v mateřské i základní škole, sousedi, náhodní kolemjdoucí, ti všichni kontrolují, zda se vašemu dítěti náhodou něco ošklivého neděje. A pokud pojmou jen stín podezření, že s vaším dítětem není něco v pořádku, ohlásí to Barnevernetu. V Norsku tomu říkají „zpráva o znepokojení“, takový krásný orwellovský výraz, u nás tomu říkáme udání.
A zde nastupuje princip číslo tři. Každý rodič je dopředu vinen. Zpráva o znepokojení (česky udání) je důležitější a nadřazená tomu, co pak říkáte vy, rodiče. Znepokojení je totiž třeba vyvrátit, musíte dokázat, že to není pravda. Děti i vy putujete na složitá psychologická vyšetření, která obvykle nahlášené znepokojení potvrdí. Po sérii vyšetření a výslechů se dozvíte většinou, že jste nějak vinni. Míra provinění pak rozhoduje o tom, zda vám ještě děti ponechají, nebo zda vám je umožní vychovávat pod přímou kontrolou psychologů a velkých sester, či tím jen pohrozí. Co vám to připomíná? Ano, je to přece naše známá totalita. Systém každodenní kontroly života občanů a jejich soukromí vedený těmi nejlepšími úmysly absolutně pro jejich vlastní dobro. Podle těchto principů a podle Barnevernetu -a potažmo Norského království- neumí prostě běžní lidé vychovávat své děti, a proto je třeba dohlídnout na jejich chování k vlastním dětem, kontrolovat výchovu, kontrolovat, zda jsou děti šťastné a zda se rodiče nějak neflinkají nebo neklábosí po kavárnách, a uzná-li to velký bratr Barnevernet za nutné, bez milosti jim děti odebírat. Je to velké překvapení, ale demokratické a humánní Norsko se propadá do pořádné totality.
V každé civilizované zemi jsou děti chráněny i před svými rodiči, pokud se rodiče na nich dopouští násilí, zneužívání nebo jiného jednání, které lze kvalifikovat jako trestný čin. Pakliže se rodič dopustí na svém dítěti takového jednání, které je trestným činem, pak jako druhý krok následuje soudní rozhodnutí o odebrání dětí. To je asi ta přípustná hranice, za níž může následovat tak strašná sankce, jako je odebrání dětí. To, co se děje v Norsku, je daleko za touto hranicí.