Říká stará poválečná židovská anekdota, že když v diskuzi dojdou argumenty, vyhrává ten, kdo jako první přirovná svého oponenta k nacistům...Tomáš Julínek, v nejlepší tradici bolševického kádrováctví a neslušnosti, v senátní diskuzi o kandidátech na ombudsmana po zesnulém Otakaru Motejlovi, prohlásil s použitím stejně nemravné finty na adresu Anny Šabatové:

"Já to jméno vnímám problematicky. Když to vezmu věcně, ne politicky, tak jsem řešil několik věcí v době, kdy v kanceláři ombudsmana působila. A její práce a vystupování mě nepřesvědčily. Je pro mě taky představitelkou doby minulé. I když to byla disidentka. Pro mě jsou to lidi, kteří tady založili komunismus," prohlásil Julínek. (cit.dle idnes.cz)

Julínek byl podle pamětníků od mládí ambiciózní normalizační proplouvač a stavitel kariéry. Nic proti tomu – nebyl výjimkou. To, že se nikdy neuměl chovat jako džentlmen také není v české politice nepřijatelné – i když se nyní vyjadřuje k dámě, která je dokonce o něco starší, než on. Ani drtivá politická prohra a ponížení vynuceného odchodu z pozice ministra mu však před dvěma lety nepomohly pochopit, že politika - tedy, má-li sloužit zemi - je víc, než jenom kombinace ideologie a marketingu. Netuší, že identická poněkud úzce vzdělaná nevědomost byla podmínkou kariéry v každém totalitním ideologicky definovaném režimu. Nezáleželo na odbornosti, nezáleželo na lidské kvalitě, ale především na věrnosti té jediné správné ideologické zkratce – a na moci. Všichni jinak smýšlející jsou pak z definice nepřáteli. V tomto ohledu je pravicově se tvářící Tomáš Julínek mnohem větší komunista než levicově orientovaná Anna Šabatová.

Pomiňme, že Anna Šabatová za sebou měla první vězeňský trest za protistátní – tedy protikomunistickou – činnost ještě než Julínek stačil dostudovat. Pomiňme i její neskonalou odvahu a obětavost v jejím dvacet let trvajícím otevřeném boji s komunistickým režimem, vůči kterému se Tomáš Julínek nikdy neodvážil ani ceknout. Desítky zadržení, výslechů, domovních prohlídek či hrozeb odnětí dětí. Nikdy se nezlomila a neudělala kompromis se zlem. Připomeňme naopak, že po listopadu se nikdy nedomáhala uznání zásluh, úspěšně dostudovala, pracovala jako poradkyně ministra práce a sociálních věcí pro oblast sociálních služeb a po šest let vykonávala funkci zástupkyně veřejného ochránce práv. Zakladatel úřadu a první ombudsman Otakar Motejl o ní mluvil s nejvyšším uznáním.

Pokud chce Tomáš Julínek mluvit věcně, měl by přiznat, že jeho ministerské střety s úřadem ombudsmana pramenily bez výjimky z jeho - čistě komunistického - pojetí výkonné moci, kterou nikdo nesmí kontrolovat a kritizovat. A už vůbec ne na základě nějakých lidských práv a mezinárodních konvencí. Nikdy nepochopil, že v demokratickém systému dělby mocí je právo a kontrola z něj plynoucí mnohem důležitější, než moc a její výkon. Problémem tedy ani dnes není údajná levicovost Anny Šabatové, ale pohrdání jakýmkoliv právem ze strany Tomáše Julínka.

V případě levicové Anny Šabatové tedy nesmí hrát roli ani to, že je historicky první ženou ze všech postkomunistických zemí, která obdržela Cenu OSN za obranu lidských práv, která se uděluje pouze jednou za pět let. Pokud tedy má být v roce 2010 nový ombudsman „ideologicky“ kádrován na základě levicovosti či pravicovosti, znamená to jediné. Česká politika se nehnula ani o píď, a postkomunističtí partajní bafuňáři si i z tohoto úřadu chtějí udělat jenom další poslušný abteilung své osobní moci. Pokud tomu bude vyhověno, byl Otakar Motejl prvním, ale nadlouho i posledním skutečným českým ombudsmanem.

Nesouhlasím s řadou politických názorů Anny Šabatové. Nikdy si ji však nepřestanu vážit a důvěřovat v její úctu k právu a ochraně lidských práv. Ale tomu někdo ve vztahu k právu a dámě tak neslušný, jako Tomáš Julínek, nemůže rozumět.