Snad jenom outlocit druhdy národního hrdiny a celoživotního srábka Josefa Švejka se mohl nadchnout či dojmout při sledování ceremoniálu k sedmdesátému výročí úmrtí TGM na pražském Hradě. Opravdová úcta, pieta a vkus se musely stydět.

Režie pod psa a co do obsahu jediný osamělý vpravdě masarykovský a nad dnešek zaměřený projev Petra Pitharta v móři jájínkovských banalit a lidových písní ten večer spasit nemohl. Skutečného Masaryka tam bylo málo, ale o to víc to připomínalo Aloise Jiráska.

Chodové jako hraniční milice totiž nikdy neměli na svých praporcích psí hlavu a nikdy si tudíž neříkali Psohlavci. To si pro poněkud nemužnou měšťáckou potřebu obrazů minulých českých hrdinství vymyslel až Jirásek s Mikulášem Alšem. S pravdou o filcových válenkách ve skutečných chodských znacích by se potřebný pathos hledal hůř.

Se stejnou neúctou k pravdě se družina velké většiny dnešní české politiky postavila k symbolu TGM. Ve skutečnosti byl Masaryk po většinu svého života disident, nesnášený naprostou většinou „slušných Čechů“ a nenáviděný jejich nacionalistickou chátrou, včetně velké části inteligence. Vadil už jenom proto, že to byl tvrdý chlap, a navíc mimořádně kvalitně a mimo Čechy vzdělaný, který odmítal přijímat na česky natřené lži jenom proto, že „slouží naší věci“. „Český“ pro něj nemělo smysl, pokud to nechtělo být větší, než jenom „být tady odsud“.

Jeho pozdější náklonnost k legionářům také nebyla oslněním militaristy či fangličkáře, ale výrazem úcty k armádě, která vznikla součtem osobních rebelií jednotlivců, kteří uvěřili v jeho sen o moderním mnohonárodním Československu a přeběhnutím k nepříteli se pro monarchii stali velezrádci. Většina z nich dokonce v době, kdy ještě o výsledku války zdaleka nebylo rozhodnuto. Standarty jejich jednotek, které oni bez pathosu nosili v bagančatech a válenkách měkkým krokem, tak jak se na skutečné vojáky slušelo, ale režie ve čtvrtek večer přikázala Hradní stráži nosit Španělským sálem s operetně patetickým plácáním vysoko zvedaných naleštěných botek směšných paňáců. A aby ani jedno oko nezůstalo suché, hráli jim k tomu ještě nepochodovatelný husitský chorál. Namísto pravdivé válenky další vymyšlená psí hlava. Jirásek by zářil, Masaryk by nejspíše šel domů a klepal by si na čelo.

Jediným viditelným smyslem setkání Hradu, vlády, poslanců, senátorů a pár dalších pozvaných bylo polechtat před příští volbou prezidenta ego momentálních českých politiků přihřátím se u masarykovské legendy o osobní odvaze a politice jako službě cílům vyšším, než je funkce s nadstandardním platem. Nic – ani prostředí Španělského sálu ani pohřební vystupování a přednes průvodce Jiřího Weigla - nedokázaly rozptýlit rozpaky, které dýchaly z naprosté většiny večera. Úplně zbytečné vojákování, hymna, čtyři projevy, dvě lidové písně – a nakonec k úlevě všech i komický organizační pokyn následovat prezidenta na „společenské setkání“ do Rudolfovy galerie – rozuměj po našem „raut“. Pohoštění platil domácí, a poslanci a senátoři si to určitě zapamatovali.

Řeč Petra Pitharta do této přehlídky banalit na první pohled vůbec nepatřila a musela na začátku pro velkou část přítomných znít jako provokace. Připomenout Masarykovo disidenství a parlamentní neúspěšnost v této společnosti chtělo kus odvahy. O to překvapivější bylo, že ji přítomní odměnili silnějším a delším potleskem než předcházející řeči prezidenta, premiéra i předsedy Poslanecké sněmovny. Líbilo se jim to ovšem, bohužel, jenom jako pohádka o tom, co sami ve své většině nikdy nedokázali. Živého Masaryka by mezi sebe ani nepustili. Jeho přesvědčení a zásadám by nejspíš nerozuměli, anebo by jim připadaly pošetilé. Hodí se jim jen jako legenda, kterou mohou použít a přizpůsobit kdykoliv se jim zachce. A přesně tak byly napsány a poněkud klopotně přečteny především obsahem plytké projevy Václava Klause a Jaroslava Vlčka.

TGM byl přesvědčen, že ne jenom politik, ale každý člověk má smysl jen tehdy, když slouží věcem, které jsou větší než on sám. Tvrdil, že česká politika, proto aby vůbec měla smysl, musí být evropská a světová. Politika pro něj byla neodmyslitelně spojená s vědou a s mravností. Velká část Španělského sálu ve čtvrtek patřila k určitě demokraticky zvoleným hlavám, které za vědu, sedmdesát let po TGM, považují čtení výsledků průzkumů veřejného mínění a mravnost za téměř stejně nemravné slovo, jako jsou Evropská unie a společná zahraniční politika. Všichni euroskeptičtí Švejkofilové a vymyšlení Psohlavci, kteří se ve čtvrtek tolik rozplývali a natřásali vzpomínkami na TGM, by měli za domácí úkol povinně napsat úvahu o tom, co, u čerta, mohl ten Masaryk v třicátých letech myslet tím, když říkal, že kdyby byl mladší, vrhnul by všechnu svoji sílu k vybudování Spojených států evropských.