Tento týden zveřejnil prezidentský kandidát Fischer další krátké video, které ubohostí svého zpracování ještě daleko předčí jeho už legendární povídání z okna chalupy. Časopis Reflex to sice tehdy označil za „nejhorší video všech dob“, ale teď asi bude muset přidat. Nový, pětadvacet vteřin dlouhý klip ukazuje strnulého zpoceného kandidáta, jak sedí za stolem, a s těkajícíma očima úporně předčítá ze čtecího zařízení, postaveného příliš napravo od kamery, takže záběr ho ukazuje jako poněkud šilhajícího Číňana.

Trapnost české politiky snížila laťku vizuální prezentace politiků samotných na minimum, takže i tohle dílko asi někoho osloví. Problém ale představuje obsah sdělení. Kandidát Fischer sděluje národu, že „dost přemýšlel“ o „otázce, která není úplně jednoduchá“. Jistý neznámý Tomáš Strnad se ho totiž, asi písemně, zeptal, koho by si zvolil za viceprezidenta. Pomiňme fakt, že tuto funkci česká Ústava vůbec nezná, a mudrovat o ní je tedy zbytečné. Ale dobrá, pro PR se hodí cokoliv, co může kandidátovi v kampani přinést nějaký bodík. Jenomže potom se pan Fischer s nejistýma těkajícíma očima dopustí faulu proti elementární lidské slušnosti. „Dost jsem o tom přemýšlel, ale nakonec se moje střelka kompasu ustálila na jednom jménu, na jediném jménu, a byl by to Šimon Pánek“.

Šimon Pánek, který odmítl nabídku Václava Havla, aby kandidoval na prezidenta, stejně jako možnost stát se jakýmsi jeho „korunním princem“ nebo viceprezidentem? V roce 2010 odmítl kandidaturu i na pražského primátora. A nyní by se měl připojovat k bývalému kariérnímu komunistovi? Možná by mu to moc nešlo, když jeho otce komunisté zavřeli na mnoho let do vězení. Jeho otčíma, chartistu, pak v osmdesátých letech zavřeli přesně v té době, kdy Jan Fischer dělal jako člen KSČ kariéru... To, co mezi námi neárijci a všemi slušnými lidmi považujeme za vrcholné chucpe, je ale fakt, že někdo vypustí něco takového z úst, aniž by se na to dotyčného alespoň zeptal.

Šimon Pánek je momentálně v Afgánistánu, kde jím ředitelovaná společnost Člověk v tísni vede řadu humanitárních projektů. O žádné takové „nabídce“ neví. Nechtěl a nechce dělat prezidenta, natož viceprezidenta. Založil a vede největší a nejúspěšnější humanitární organizaci v postkomunistických zemích. Člověk v tísni je považován za jednu z nejefektivnějších takových organizací v celé Evropské unii. Její roční obrat přesáhl půl miliardy korun. Šimon je, kromě jiného, nositelem mezinárodní ceny Evropan roku za rok 2003. S prominutím, je to skutečný muž, který se už nikdy a nikam nemusí a nepotřebuje tlačit. A jako osobnost je o hodně výš, než mnozí, kteří se jeho jménem ohánějí.

Pan Fischer poněkud nevkusně přestřelil – a měl by se omluvit stejně veřejně, jako když vypouštěl tuto kachnu.