Jiřímu Paroubkovi se moje blogy znelíbily natolik, že mne v odpovědi na svém blogu na třiceti devíti řádcích (formátu Word) obvinil ze lži, z ovlivňování soudu, z pomluvy, z dělání si reklamy na moji příští knihu (o níž nevím, že bych ji psal), házení špíny, z vášně pro drby a z neschopnosti
„jít až ke kořenům“. Pokud pomineme osmnáct řádek osobních útoků a soustředíme se na předmět sporu - tedy kdo měl podíl na rozkradení fondů PHARE - dokázal bývalý premiér na jednadvaceti zbývajících řádcích uvést nejméně devět nepravd. Pro korektnost vedení sporu uvádím jeho věty za odrážkou v nezkráceném znění.

• Ve věci samé, tj. v případu okolo podezření z vytunelování fondů PHARE, probíhá soudní řízení, které vyvolal podnět mého nástupce na ministerstvu pro místní rozvoj Radko Martínka.
Nepravda č.1 – První iniciativa řešit kauzu pomocí trestního oznámení padla už za ministrování Jiřího Paroubka. Lze doložit dokumenty.

• Policie a státní zastupitelství celou záležitost prošetřilo, včetně možného podílu předchozích ministrů pro místní rozvoj i mojí a konstatovalo, že trestný čin spáchali lidé okolo bývalého náměstka Petra Formana.
Nepravda č.2 – Policie vůbec nešetřila možné podíly předchozích ministrů. Jiří Paroubek byl vyslechnut pouze jednou jako svědek – a nic si nepamatoval. Kdykoliv se mohl dostat při otázkách obhájců do úzkých, státní zástupce otázku nepřipustil. Policie se kupodivu orientovala pouze na ty, na koho ukázala prstem politika - a ne na ty, za jejichž odpovědnosti došlo skutečně ke ztrátě zhruba dvou set milionů korun. Tyto okolnosti nebyly a nejsou vůbec šetřeny. Lze prokázat dokumenty.

• Podle mých informací, které jsem si získal od mých bývalých podřízených - na které jako na primární zdroj také všechny média férově odkazuji - totiž Urbanem kritizovaná smlouva mezi ministerstvem pro místní rozvoj a holandskou správcovskou společností CVP byla uzavřena za vlád ODS, kdy ministrem hospodářství (které bylo předchůdcem ministerstva pro místní rozvoj) byl Karel Dyba.
Nepravda č.3 – Kritizované správcovské smlouvy s CVP a jejich dodatky vznikly až v letech 1998 – 2001. Smlouvy se zachovaly.

• Tato smlouva byla předmětem sporu, na jehož počátku byla iniciativa Petra Formana tuto smlouvu vypovědět, neboť ji považoval za nevýhodnou, a peníze převést na akciovou společnost.
Nepravda č.4 – Změna zákona, která v roce 1999 zakázala podnikání nadací, uvedla celý projekt PHARE na pomoc malému a střednímu podnikání v České republice do protiprávního stavu. Ministerstvo ještě další téměř čtyři roky nic nekonalo (nikdy nevyšetřováno) a právě v této době došlo k obrovským ztrátám. I přesto si poradenská společnost vyplácela výkonnostní odměny v řádu mnoha desítek milionů korun – ne ze zisku, ale přímo z „kmenového majetku“ fondů PHARE. Teprve konec opoziční smlouvy a příchod náměstka Formana v roce 2003 učinil tomuto drancování přítrž. Jedním z řady kroků k nápravě a záchraně zbytku fondů bylo i právně bezvadné ukončení smlouvy s poradenskou firmou CVP s využitím šestiměsíční výpovědní lhůty. Lze doložit dokumenty.

• Tuto jeho iniciativu však policie a následně i státní zástupce vyhodnotili jako trestný čin a nyní v této věci probíhá soud.
Nepravda č.5 – Ukončení smlouvy s CVP nikdy nebylo a není předmětem obžaloby. Lze prokázat textem obžaloby.

• Jan Urban se tedy dopouští lži a pomluvy zároveň, pokud mi klade za vinu arbitrážní řízení se společností CVP. Toto arbitrážní řízení totiž vzniklo na základě nevýhodné smlouvy, uzavřené vládou v čele s Václavem Klausem a jejím následným vypovězením náměstkem Formanem, které spolu s dalšími kroky vyhodnotila policie jako trestný čin.
Nepravda č.6 – CVP vyhrožovala arbitráží okamžitě po ukončení smlouvy, ale když byla náměstkem Formanem vyzvána, aby jí podala, nikdy se toho neodvážila. Tehdy by totiž musela žalovat čistě podle práva a vystoupit proti soukromé firmě. Tento postup náměstka byl opakovaně schválen na úrovni porady ministra. Lze prokázat dokumenty. Když pak už za doby premiéra Paroubka CVP podala arbitrážní žalobu ne na soukromou firmu, ale na Českou republiku, neodůvodnila svůj „nárok“ zrušením poradenské smlouvy, ale tím, že jí vysocí představitelé ministerstva pro místní rozvoj za ministrování Jiřího Paroubka a Radko Martínka přislíbili, že jejich nároky uspokojí, a tak v nich vzbudili „oprávněné naděje“. O jednání s CVP rozhodl osobně Jiří Paroubek a on rozhodl o tom, že jednání s Holanďany povede za ministerstvo advokátní firma Jansta a Kostka. Nebyl přitom jediný důvod, aby stát vstupoval do sporu dvou soukromých subjektů. A aby byla vstřícnost dokonalá, Paroubkův poradce Ing.Václav Kupka dokonce v mnichovské arbitráži dobrovolně svědčil proti České republice. V té době byl stále ještě zaměstnancem Ministerstva pro místní rozvoj. Lze prokázat dokumenty.

• Pokud si dobře pamatuji po třech letech se společností CVP jako ministr pro místní rozvoj jsem osobně nejednal. Celá tato záležitost byla předchozím rozhodnutím vedení ministerstva svěřena do kompetence náměstka ministra. Ten i za mého působení v čele ministerstva pro místní rozvoj tuto věc řešil.
Nepravda č.7 – Jiří Paroubek po svém příchodu na ministerstvo, jako jediná „odpovědná osoba“ ve smyslu zákona, odmítl doporučení ředitele odboru vnitřního auditu ministerstva pro místní rozvoj Ing. Vladimíra Komárka a nepodal trestní oznámení na společnost CVP, přesto, že mu byly předloženy podrobné právní a ekonomické rozbory a stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství z května 2004, které jasně hovoří o podezření ze spáchání závažných trestných činů. Rozhodl naopak o zahájení jednání s CVP a uspokojení jejích nároků. Nikdy nereagoval ani na jedno z hned několika jemu osobně adresovaných písemných varování (Špaček, Forman, Dvořák) před důsledky nečinnosti a jeho neochoty převzít zajištěním akcie kontrolu nad prostředky fondů. Mezi zářím 2004 a březnem 2005 záleželo pouze na jeho podpisu, zda stát bez problémů převezme podle připraveného (a sedmi poradami vedení ministerstva schváleného) Transformačního plánu všechny peníze fondů a uvede tak projekt do souladu s právem i Memorandem o porozumění s Evropskou komisí. Jiří Paroubek nikdy nevysvětlí, proč prosazoval, aby dříve, než se cokoliv stane s fondy, byly uspokojeny nároky CVP. Lze doložit dokumenty.

• Po mém odchodu z vedení resortu pak události vygradovaly a můj nástupce, ministr Radko Martínek, se rozhodl podat trestní oznámení, čímž spustil rozsáhlé vyšetřování, na jehož konci státní zástupce obvinil skupinu v čele s bývalým náměstkem Petrem Formanem.
Nepravda č.8 – Státní zástupce podal obžalobu proti „RNDr.Ondřeji Dvořákovi a spol“. Ani z pohledu obžaloby tedy Ing Petr Forman není „v čele skupiny“. Lze doložit textem obžaloby.
Nepravda č.9 – Jiří Paroubek rozhodoval o této kauze i poté, co v dubnu 2005 z ministra povýšil na předsedu vlády. Dochovaný podkladový materiál pro jednání jeho vlády z listopadu 2005 prokazuje, že premiér prosadil a rozhodl o zkrácení připomínkového řízení resortů k možnosti arbitráže. Možnost veřejné kontroly byla maximálně ztížena tím, že konečný materiál a usnesení jeho vlády v této věci z března 2006 byly utajeny v režimu Vyhrazené. Co bylo tak tajného na úmyslu vlády Jiřího Paroubka dohodnout se s CVP za každou cenu? Utajení platí, bohužel, dodnes, a to i přesto, že arbitráž skončila - a s ní skončily i všechny důvody k utajení. Lze prokázat dokumenty.

P.S. Nemám proč se Jiřímu Paroubkovi omlouvat. Pokud se mu nelíbí fakta, která zveřejňuji, měl by předložit jiná. Pokud se cítí poškozen, pak by se neměl schovávat za stát, a měl by na mne podat občanskoprávní žalobu. Určitě ho v ní bude zastupovat jeho osobní právní zástupce pro tyto případy, doktor Petr Topinka – mimochodem dodnes zastupující za skvělý honorář Ministerstvo pro místní rozvoj v kauze „RNDr. Ondřej Dvořák a spol“. Navrhuji namísto toho v diskuzi pokračovat tím, že Jiří Paroubek odpoví na devět výše uvedených nepravd, jichž se lehkým perem dopustil. Naopak já se zavazuji, že se vyjádřím ke všemu, co bude považovat oponent za důležité. Zavazuji se také, že jej nenapodobím v jeho osobním tónu a budu ryze věcný.

P.P.S. Jiří Paroubek se plete i v tom, když tvrdí, že se tituluji jako „nezávislý novinář“. Už dlouho o sobě tvrdím, že jsem „bývalý novinář“. Svůj blog a velmi občasné články píši jako občan, kterému vadí, že jeho jím samým z daní přehnaně placený a nesvědomitý obslužný personál, tedy politici, se neumí chovat. V diskuzi k jednomu z předchozích blogů jsem rozrušeného Paroubkova nástupce Radko Martínka vyzval, aby pomohl připravit veřejnou diskuzi, třeba na půdě Právnické fakulty v Praze, kde by všichni aktéři kauzy vyložili důkazy na stůl. S odvoláním na probíhající soudní projednávání věci se vykroutil. Jiří Paroubek by, jako předseda politické strany, mohl alespoň zařídit, aby vláda pod tlakem poslanců ČSSD odtajnila materiály i usnesení z března 2006, nebo aby odtajnila ponižující podmínky arbitráže, za kterou daňoví poplatníci zaplatili - i jeho vinou - zcela zbytečně nejméně třicet čtyři, a podle posledního stanoviska Evropské komise, možná až sto milionů korun. Případně by v interpelacích mohl dostat Topolánkovu vládu do úzkých dotazem na její lži z usnesení vlády z 29.10.2007 o údajném zničení dokumentace kauzy v povodních roku 2002.

A pokud mne vyzývá k podání zcela zbytečného trestního oznámení – mám lepší nápad. V nejbližších dnech podám formální žádost protikorupční agentuře Evropské unie OLAF, aby prošetřila nejenom postup úřadů České republiky v letech 1998-2007, ale i podezření, že na zneužití fondů PHARE se v letech 1998-2002 podíleli i jednotlivci z vedení Delegatury Evropské komise v Praze. Pokud bude Jiří Paroubek chtít, a cítí se zcela bez viny, pak navrhuji, abychom ten návrh podali společně.