Iracionální rusofilství je od počátku obrození asi nejhlubší psychickou poruchou českého národního sebeuvědomění, která jej zraňuje, zrazuje a oslabuje až do dnešní doby. Je také hlavní příčinou české nesamozřejmosti a pocitu nezakotvenosti v západní Evropě. Už samo odmítnutí koncepce zemského národa a vlasti více jazyků ve prospěch jazykové exkluzivity češtiny jako jediného určujícího znaku národa do velké míry předurčilo omezení duchovního rozvoje a hodnoty českého národního narativu. Nedůvěra k sousedům, obava z velikosti Německa, reminiscence vůči Rakousku, nesamozřejmost existence a hodnot společenství, odmítání realismu a tendence k bigotnosti patří k těmto sebeomezením stejně, jako potřeba snu o příslušnosti k imaginární Velké slovanské rodině či snu o pokrevním Velkém bratru, kteří tak nějak automaticky a navždy ochrání naši identitu a bezpečnost, bez ohledu na to, co děláme a kdo jsme my sami.

Současná „ukrajinská“ krize vztahů Ruska s demokratickým světem, a především vztahů evropsko-ruských, tak pro české myšlení představují možná historicky poslední šanci ke konečnému prozření z této dětinské a sebepoškozující slabosti. Pro případ vyhrocení této krize a pokračování ruské agrese i za hranice Ukrajiny by pak jedinou alternativou prozření z dvousetleté slepoty byl jenom zřejmě nadlouho poslední odklon od pokusů o české národní demokratické směřování. Fascinace Ruskem a podléhání jeho domnělé moci je českou specifikou, přesněji, fikcí českého protidemokratického populismu. Reálné Rusko totiž nikdy v minulosti nevyzařovalo do Evropy vliv prodemokratický, nečiní tak v současnosti a není naděje, že se tak bude dít v blízké budoucnosti. Je zjevnou, a historií opakovaně potvrzovanou skutečností, že rusofilství ani v českém prostředí nikdy nemělo pozitivní prodemokratický obsah, a od samého počátku český národní rozvoj pouze brzdilo a poškozovalo.

Dodnes existuje romantická představa, která rusofilství ztotožňuje na jedné straně se širším, údajně všeslovanským kontextem - tedy slavjanofilstvím - a na druhé straně s domnělou jazykově psychologickou pseudokulturní příbuzností, odlišující nás od „Západu“. V obou případech jde o zásadní nepochopení skutečnosti. Především v českém politickém provedení rusofilství prakticky za všech okolností slavjanofilství naopak vylučovalo a potlačovalo. Ruský imperiální zájem byl totiž touto tendencí nadřazován všemu, včetně existenciálních zájmů ostatních slovanských národů, hlavně pak Poláků, Ukrajinců, a Bělorusů.

V kulturním, a o to více v politickém vnímání, prokazuje české myšlení při posuzování Ruska navíc téměř absolutní neschopnost paměti, empatie, nebo jen vnímání zkušeností jiných národů a zemí. Jako letmé příklady nechť poslouží dělení Polska, ukrajinský hladomor ve třicátých letech, pakt Molotov-Ribbentrop a následná další agrese vůči Polsku a krádež jeho území, násilné uchvácení jedné třetiny Finska, celého Pobaltí a Besarábie, agrese vůči Maďarsku v roce 1956 – to všechno v českém prostředí prošlo bez povšimnutí, bez kritické reflexe a schopnosti domýšlet vlastní postavení v regionu Střední Evropy a postoj vůči periodické ruské (velkorusko-sovětské) expanzi. Pro většinové české myšlení cizí tragické zkušenosti s ruskou imperialistickou agresí jednoduše nic neznamenají. Zájmy Ruska, rozuměj ruská agrese, jsou pro české rusofily hodnotou civilizačně nadřazenou všemu, zahrnuje v to i hodnoty demokracie, vlastní identity a vlády práva. Je pozoruhodné, jak se v tomto otevřeně přihrblém a kolaborantském přístupu k ruskému imperialismu shodují česká izolacionistická pseudopravice s domácí komunistickou pseudolevicí.

To, co je však nejobtížněji pochopitelné, je skutečnost, že většinové české myšlení nevnímá, nechce vnímat, a dokonce popírá i vlastní tragické zkušenosti se zabijáctvím a cynismem velkoruské, jen takzvaně „sovětské“, agrese. Josef Stalin velmi rychle změnil sen o celosvětové proletářské revoluci v extrémně nepřátelský a izolacionistický koncentrační tábor Sovětského svazu, postavený na dominanci ruštiny a masovém ideologickém vymývání mozků. Zahraniční komunistické strany byly vytvářeny a ovládány pouze jako nástroje sovětské (velkoruské) politiky a moci. Jejich loajalita patřila pouze Moskvě, a byla vymáhána ohněm i mečem, jak by ostatně mohlo dosvědčit i v polovině třicátých let Stalinem řízené vyvraždění vedení Komunistické strany Polska. Stejně zmizely stovky komunistů z mnoha zemí, kteří přijížděli do Moskvy, protože věřili v sen o světové spravedlnosti, jenom aby byli zlikvidováni jako nedostatečně loajální. Českoslovenští komunisté, ač jako jedni z mála existovali ve fungujícím parlamentním systému ekonomicky rozvinuté země, po celou dobu patřili mezi nejloajálnější a nejotročtější vazaly velkoruských komunistů. Stačí vzpomenout na jejich kampaň za rozbití Československa v letech 1930-1931jako trest za údajný „československý imperialismus“ – přesně podle instrukcí Moskvy – a proti zájmům vlastní země. Tatáž diagnóza platí pro jejich poníženou podporu paktu Molotov-Ribbentrop a odmítání „imperialistické války“ proti Německu prakticky až do Hitlerova útoku na Sovětský svaz. Vlastenectví? Národní zájem? Nikdy a za žádných okolností. Proputinovské patolízalství dnešních českých komunistů je jenom opakováním gottwaldovské otevřeně protičeskoslovenské podpory stalinské imperiální agrese.

Českoslovenští komunisté po celou dobu války podporovali sovětské, ne československé vojenské a politické cíle. Jejich vedení strávilo v moskevské emigraci, pod podrobnou kontrolou a ve spolupráci s NKVD, sedm let. Fungovalo výhradně jako protidemokratická a protičeskoslovenská expozitura, připravující se nejpozději od roku 1943 na bezprostřední převzetí moci a nastolení diktatury v Československu okamžitě po porážce nacistického Německa. Politická slepota a slabost londýnské exilové vlády Edvarda Beneše, která programově ustupovala sovětským požadavkům, komunistické infiltraci aktivně napomáhala. Tak se stalo, že ještě před koncem války byly nejenom Svobodova armáda a její kontrarozvědka – Obranné zpravodajství, ale i klíčová ministerstva vlády, zcela podřízeny velkoruskému programu poválečného ovládnutí Československa. Slabošské odevzdání Podkarpatské Rusi Stalinovi, podřízení armády, vnitra, ale i klíčových hospodářských ministerstev komunistické rezidentuře – to všechno se odehrálo ještě před koncem války.

Komunistická strana si navíc okamžitě po jejím skončení, a s pomocí sovětské armády, bez ohledu na dohody o Národní frontě a československé zákony vytvářela svoje vlastní ozbrojené oddíly a tajná skladiště zbraní. Vlastenectví? Národní program? I podle tehdy platných zákonů šlo o vlastizradu. Přesto dodnes české mínění považuje komunisty řízenou okupaci Československa v roce 1945 za „osvobození“. Všímal si v té době někdo z československých politiků násilné anexe a bolševizace Pobaltí i slovanského východního Polska? České mínění si dodnes odmítá připustit, že odsun německé menšiny z Československa byl prosazován především ve velkoruském zájmu „konečného řešení“ a očisty strategického předpolí Ruska od více než desetimilionového „nespolehlivého“ německého obyvatelstva.

Autorem této nelidské strategie masového vyhánění, znásilňování a vyvlastnění byl jeden z největších masových vrahů dvacátého století a Stalinův našeptavač, Lev Mechlis. Udělal to snad z lásky ke slovanství? Tento zvrácený a sadistický politický komisař 4.ukrajinského frontu na začátku května 45 projevil svoje opovržení vůči západním Slovanům tímto výrokem: “Když se dívám na Slováky, Čechy, Poláky – jejich Evropa s domýšlivou kulturou se vyznačuje otrockým vztahem k věcem a všednímu životu. Náš člověk je v tomto směru o několik hlav výše než takzvaní Evropané, protože je především oddán státu.“ (Jurij Rubcov, Mechlis – fanatický přisluhovač Stalinovy krutovlády v sovětském Rusku, nakladatelství JOTA, Brno 2008) Rozuměj – ruskému státu se zvláštním historickým posláním. A kdo nejde s námi – jde proti nám. Bída dodnes pokračujícího českého rusofilství – a je jedno, jestli ho v tuto chvíli údajně zprava hlásá Václav Klaus, nebo údajně zleva Miloslav Ransdorf - zamlčuje, toleruje či otevřeně omlouvá nejenom gottwaldovské zločiny, ale i okupaci vlastní země a desítky zabitých ze srpna 1968. A to už je na pováženou.

Obecně vzato lze české rusofilství od jeho počátků v devatenáctém století, a o to více v posledních sto letech, popsat jako obranu mýtem. Není důležité, že mýtem poněkud blouznivým a s výraznými rysy potlačené religiozity. To, co je horší, je skutečnost, že jde bezpochyby o obranu vlastní kulturní zbabělosti a nesamozřejmosti. Podivné české mýtické rusofilství nemá, jak řečeno, nic společného s láskou ke všemu slovanskému. Znovu a znovu zrazované ruskou realitou, se v každé krizi o to vztekleji odvrací od skutečnosti a obrací proti vlastním lidem. Stačí připomenout, že čistky na Slovensku byly v době komunistické diktatury vždy o poznání mírnější, než v českých zemích. Nevíra ve vlastní hodnotové ukotvení potřebuje mýtus jako náhražku reálného světa a zodpovědnosti. Potřeba mýtu sebou totiž nevyhnutelně nese stejně silnou a stejně iracionální potřebu nepřítele. V tomto ohledu pak není rozdílu mezi českým antiněmectvím, antiamerikanismem, antisemitismem nebo odmítáním Evropské unie.

Dokud české myšlení nenadřadí vládu práva nad moc, a fandění či nasazování psích hlav tomu kterému z momentálních politických vůdců, dotud bude potřebovat bránit svoji nejistotu s pomocí mýtů – a rusofilství, jak odzkoušeno, mezi nimi patří k těm nejméně prozíravým.

P.S. Za termín „kulturní zbabělost“, tedy neschopnost prosazovat vlastní pozitivní hodnoty, aniž bych k tomu potřeboval nepřítele a jazyk nenávisti, děkuji papeži Františku I.