Rocková móda je neuctivá, nervózní a plná zvratů, avantgardní i vykrádající minulost. Jde v ní o sex, politiku i sociální otázky. Tento „diplomat“ spojující lidi různých barev pleti, vypovídá zároveň o našich traumatech, nostalgiích a touhách. Nenutí nás otevřít jen uši, ale i oči, neboť na rockové scéně jsou vizuální image a zvuk rovnocennými partery. Úlety rockových hvězd, kdysi společností tak odsuzované, jsou dnes vyhledávanými inspiracemi v módním světě.

Někdy se stane, že budeme zpívat cizí píseň

Populární kultura ovlivňovala módu výrazněji již od šedesátých let. K těsnějšímu spojení dochází ovšem o dvě desetiletí později za časů yuppies, kdy móda povýšila mezi umění. V té době zahájila vysílání i televize MTV. Zdaleka tehdy nepodléhala náladě globálních puberťáků a pouliční styly v oblékání spojené s muzikou tehdy ještě nikdo nebral vážně. Oblečení sterilních ikon hudebního světa, které na počátku MTV propagovala, Madonny, Springsteena a Prince, vytvořili tehdy přední návrháři. Okamžitě pronikly do módních trendů.

Z pultů postupně mizely desky, na jejichž obaly civěli fanouškové celé hodiny, aby si prohlédli vizáž svých hudebních idolů. Nahradily je CD, na kterých už nebylo co okukovat. Muzikanti tu měli rozměr poštovní známky. Zato se objevily videoklipy. Ty první na MTV se podobaly seriálům Dallasu a Dynastie.

Mladá kultura a černí hudebníci byli v té době na vedlejší koleji a prosadili se až počátkem devadesátých let, kdy MTV konečně věnovala pozornost rozmachu hip-hopové kultury. Dnes je většině módních návrhářů jasné, jakou sílu a zdroj inspirace v sobě hudební scéna nese, zvláště když se díky televizi propasírovala do většiny domácností.

Každá osobnost hudebního podia minulosti i současnosti má svůj atribut. Brýle Eltona Johna, Springsteenovy džíny, kožené kalhoty Jima Morrisona, pacifistická uniforma Jimi Hendrixe s čamarovým zapínáním a jeho afroúčes, scifi kombinéza Davida Bowieho nebo kuželovité podprsenky Madonny zapadající do sexualizace kultury podle francouzského návrháře J. P. Gaultiera. Saténový oblek Puff Daddyho dokazuje, že Daddy nesampluje pouze muziku, ale i oblečení soulového krále Jamese Browna. Gangsterské proužkové sako podle Al Capona oslovilo Snoop Doggy Dogga. Zazpíval si v něm o tom, jak zabili „tajnýho“.

Hip hopová muzika zanesla prostřednictvím MTV do Evropy americkou sportovní módu. Rapperské adidasky dostaly do vínku místo tří pruhů marihuanový list, baseballové čepice se nosily štítkem dozadu a preppy styl založený na přísných předpisech pro oblečení na drahých amerických středních školách byl zesměšněn potupnými potisky na tričkách např. firmy X- Girl, kde nad jakýmsi pofiderním erbem bylo napsáno „jsem snob“.

Vše začíná Elvisem

V padesátých letech jeho černé kalhoty, kožená bunda související s hrdinou Marlonem Brandem z filmu „Divoký“, obtažené džíny po vzoru herce Jamese Deana a košile s napoleonským vysokým stojatým límcem (dnes se mu říká Elvisův), která evokovala evropskou historii – to vše zasáhlo nejen jeho fanoušky. O desetiletí později se tím inspirovali hudebníci skupiny Who, the Yardbirds a Kinks. Elvisovi se podařilo propagovat i „western style“ v podání slavného židovského krejčího Nudie Cohena z Hollywoodu. Nostalgie dravých a neohrožených hrdlořezů Západu, samozřejmě bez pachu kovbojských bot, pronikla do světa jejich potomků uvízlých ve smutných zdech mrakodrapů amerických velkoměst a posléze se díky muzice tento styl dostal i do Evropy.

Ne každá rocková hvězda oslovila svým vzhledem natolik, aby ovlivnila v oblékání nejen své fanoušky, ale i generaci dalších hudebníků. Ti, kterým se to rozhodně podařilo, byli Rolling Stones.


Rock. Autor: Lucie Loosová

Kolik akordů je slyšet při pohledu na jejich fotografie z šedesátých let? Potvrzuje to fakt, že muzika a ohoz jsou spojité nádoby? Ve výrazu a rozcuchaných vlasech nezapřeli své pohrdání řádem, podřízeností autoritě. Vypjatá individualita se odráží především v oblékání. Nikdy ani na okamžik nepodlehli uniformitě jako Beatles, chlapečci chudých rodičů, pro které dokonalý oblek, a to ještě inspirovaný francouzským couturierem Pierrem Cardinem, byl něčím nevídaným. Beatles vnesli do módního světa styl hodně podobný mods. Úlízané účesy a la Vidal Sason, špičaté italské mokasíny, dokonale padnoucí obleky bez fazony zapínané na tři knoflíky. Až mnohem později, když začali cestovat, se jednotliví členové oblékali odlišně. Tehdy se styl mods začal propojovat s americkými hippies. Na okamžik se zdálo, že je Britanie se Státy na jedné lodi.

Rolling Stones si věřili od začátku

Nikdo jim v oblékání nemusel radit. Pocházeli ze středních vrstev, měšťácká morálka a úzkostná snaha o dokonalý vzhled je unavovala. V dětství materiálně nestrádali. Nosili oblečení odpovídající jejich společenskému postavení. Nudilo je to. Rozvaha, panický strach z překročení zákonů, tak typický pro příslušníky středního proudu, to vše jim bylo cizí. Riskovali tím opovržení a nepochopení touto společenskou třídou. O pověstném dressing up, snaze oblékat se lépe než na co mám, vyšvihnout se do vyšších kruhů díky vzhledu, věděli své. Byli rebely od samého začátku, v myšlení, muzice i v tom, jak se strojili.

Černí muzikanti, mezi nimiž byli i ti, které Stones obdivovali, chtěli naopak vždy vypadat movitě, dát bílým najevo, že na to mají. Ovšem svou představu si realizovali po svém. Stačí připomenout Cap Callowaye, swingového hudebníka v obrovském bleděmodrém saku a kalhotech třičtvrtě metru širokých v kolenou, což odpovídalo stylu zooties, módě černých amerických mladíků ze čtyřicátých let. Vyzývavé a křiklavé oblečení pasáků černošských ghet, si přisvojili funkoví hráči jako George Clinton a Bootsy Collins v letech sedmdesátých.


Funky. Autor: Lucie Loosová

Stones byli vizuální od samého počátku a ve chvíli, kdy objevili černé americké hudebníky, nasáli do sebe i jejich barevně odvážný a pro západního měštáka naprosto šokující oblek. Vzorovaná košile Chucka Berryho, saténový lesk saka Jamese Browna. Jejich atraktivní perverznosti a konstatování, že muzika, kterou hrají, je „od pasu dolů“, odpovídal i obal jejich desky s džíny s rozepnutým poklopcem. Překvapivé je, že bouřlivá atmosféra Londýna šedesátých let a jeho „páví revoluce“, do které vpadli, působila proti nim velmi krotce.

„Stanou se snad i z mužů sexuální objekty?“ útočil tehdy pařížský tisk na metropoli nad Temží, která si ostře vykročila proti zkostnatělé haute couture v Paříži. Kdo mohl být více sexy než rockové hvězdy? Vášeň pro šaty souvisela s hudebními idoly. Oblečení se v buticích prodávalo za doprovodu populárních šlágrů. Zvonové kalhoty, saka s pop-artovými vzory, psychedelické haleny s desény inspirovanými výlety LSD a umělcem Peterem Maxem.

V roce 1967 byla v Londýně legalizována homosexualita. Polovina módních obchodů na věhlasné Carnaby street byla pánských. Oscar Wilde a mnozí jiní slavní bonviáni by se konečně zaradovali. Transvestitní vzhled přestával šokovat, ale to pouze v Londýně.

USA odolávaly puritánsky daleko déle. Nepřijaly minisukně na sklonku šedesátých let, a posléze ani klasický dámský kalhotový kostým. Připomínal jednak nerasistickou atmosféru Paříže dvacátých let a s ní spojenou populární Nancy Cunardovou, závratně bohatou dědičku paroplavebních magnátů, milenku černého hudebníka, která si jako jedna z prvních oblékala pánský smoking, ale i gangsterské Chicago s proužkovaným oblekem Al Capona a jeho dvoubarevnými botami. To si přisvojili bílí swingoví hudebníci. Následovali další, kterým se proužkovaný oblek také zalíbil. Jedním z nich byl i Charlie Watts od Stones, džentlemanský hráč jazzu a blues. Američanky by si tehdy do zaměstnání nikdy neoblékly něco, co zavánělo rockovými hvězdami. Chtěly vypadat seriózně, anonymně jako muži, aby si nezadaly, což mnohdy souviselo s jejich feministickou náruživostí a pocitem, že výstřední oblečení ženu nabízí, staví do pozice zboží.

Amerika Stones překvapí

Zrodila se tu muzika, která jim ukázala cestu, a nejen jim. Proč museli čelit tak banálním útokům na svou vizáž? Na snímku z roku 1967 jsou oblečeni ještě v duchu swingující metropole nad Temží. Batikové šátky Micka Jaggera a Keitha Richardse, pletená kravata CharliehoWattse, lesklá měňavá saka Briana Jonese a Billa Wymana. Mick má na sobě proužkované kalhoty chicagských mafiánů, a košilové sako s výrazným barevným potiskem. Keith a Charlie jako by uvízli ve starosvětské anglické tradici. Sametové manžety a límce, lesklé smokingové lemy, něco z obleku krále Edwarda VII., který již zkarikovali Teddy Boys, revoltující britská mládež padesátých let.


Rock. Autor: Lucie Loosová

Začíná být jasné, že by bylo škoda Stones pouze slyšet a nevidět. Budou je napodobovat nejen jejich fanoušci, ale i řada rockových hvězd. S odstupem doby budou zlé jazyky tvrdit, že styl jejich oblečení měl na společnost a svět rocku větší dopad než jejich hudba.

Bizární antipůvab Micka Jaggera působil přímo hypnoticky. Rozhodně byl prvním androgynem. David Bowie se svým glamem (zjednodušeně řečeno: s představou bílých hudebníků o funky stylu), šel v jeho závěsu. Bowie možná první na přelomu šedesátých a sedmdesátých let jen tak prohodil, že nevidí důvod, proč by se měl západní muž vyhýbat líčení. Mick se ověsil šperky a opasky inspirovanými Marokem a Indií v době, kdy president firmy Tiffany v rozhovoru pro New York Times prohlásil: „Kdybychom tušili, že si v našich prodejnách kupuje muž šperk pro sebe, tak bychom mu jej neprodali.“ (Čeští byznysmeni vracející se v 90. letech z Emirátů se spoustou těžkých zlatých řetězů na krku by tehdy společensky neobstáli.)

Bylo to v létě 1969, po smrti Briana Jonese. Mick si četl verše Percy B. Shelleyho a oblékal se do bílé haleny, podobné té, jakou nosil tento rozervaný romantický básník, aniž by tušil, že ukáže cestu pozdější odnoži punkerů, takzvaným gothům. Tehdy v srpnu byli pro sjednání pořádku při koncertě Stones v Hyde Parku pozváni takzvaní „greasers“, nová, agresivnější forma rockerů, kteří od pořadatelů dostávali pivo zdarma. Jaká ironie! Greasers, peklu oddaní jezdci na motorkách, s řetězy a svastikami, v nacistických helmách nebo v kožených špičatých čepicích a umaštěných děravých džínách, působili svým vzhledem velmi agresivně. Nejen na Micka, který byl naladěn na jinou, romantičtější strunu, ale i na ty, které měli usměrnit, tedy na hippies. Ti ještě ve svých pončech s třásněmi, kaftanech s květinovými výšivkami a s čelenkami se rozplývali ve všeobjímající lásce potřebné k sestavování frází o promiskuitě a drogách. (Právě hippies jako první přetáhli drogy z jeviště do hlediště.) Ale greasers i hippies museli najednou čelit nové síle, proti které se cítili být na jedné lodi. Tou silou byli skini.


Greasers. Autor: Lucie Loosová

Mick prozradil své okouzlení baletním mistrem Rudolfem Nurejevem a Michalem Baryšnikovem nejen svými tanečními pohyby na jevišti, nýbrž i svou baletní obuví, která do značné míry ovlivnila tvarování pánských bot sedmdesátých let. Jeho oblečení se podobalo jevištním kostýmům. Vytvořilo z něho mýtickou postavu. Za mnohými těmito kreacemi stál v pozadí návrhář Giorgio de St. Angelo.

Kytarista Keith Richards byl Jaggerovi vždy mužným protipólem. Ačkliv ani on neodolal bižuterii. A miluje ji dodnes. Když se oblékl do provokativní, sexuálně dráždivé kůže, nebo do obleků s tisky srstí šelem, možná chtěl ukázat, že boj o mikrofon na scéně odpovídá boji o život v džungli. Haleny a trička s leopardím potiskem nosili pak hudebníci Steven Tyler, Rod Stewart nebo Stiv Bators ze skupiny Dead Boys. Zamiloval se do nich italský návrhář Roberto Cavalli a od sedmdesátých let je neopustil. Přitahovaly i Gianni Versaceho. Celé poslední desetiletí neopustily tyto výstřední desény ani na okamžik svět komerční módy. Od triček a šatů se dostaly na prádlo a plavky. Versaceho kožené obleky s cvočky převzali hudebníci heavy metalu.

Oproti Mickovi, který vždy podřídil funkčnost efektu, vyžadoval Keith, aby jeho šaty byly pohodlné, ne aby hrál v krunýři, který mu znemožňuje pohyb.

Bubeník Charlie Watts nikdy nezapřel slabost pro salonní ulici Savile Row, kde si magnáti celého světa nechávají šít obleky, ačkoliv si v šedesátých letech, v časech bohorovnosti Anglie, odskakovali pro smoking k psychedelickému vetešníkovi Bladesovi.

Ronnie Wood, který se ke Stones přidal později, podlehl hip-hopovému návrhářskému „bohu“ Tommymu Hilfigerovi. Ten o něm tvrdí, že jeho bižuterií je cigareta visící mu z úst nebo zavěšená na kytaře. Miluje kůži a barvy. Svou image umocňuje potrhlým účesem.

Z Jaggerova šatníku následně čerpali příslušníci stylu glam a jeho představitel David Bowie odpálil výbuch, jehož prach dopadl na přehlídková mola devadesátých let.

Nelze přehlédnout ani hudební skupinu New York Dolls. Tato americká kapela opečovávaná Malcomem McLarenem, chlápkem s bystrým okem pro módu, nezapřela v transvestitním oblečení zpěváka kapely Davida Johansena Mickovy promyšlené a ulítlé oděvní kreace.

Manažer Sex Pistols Malcom Mc Laren usiloval o to, aby jeho členové kapely byli spíše manekýny než hudebníky, těžili z Rolling Stones, jejichž vizuální dopad na hudební scénu a následně na módu nelze popřít.

Od sedmdesátých let, kdy začal být rock oslavován jako umění, si posílil své sebevědomí. Spojila se v něm vzpoura černých hudebníků s rebelií bělošské mládeže. Stal se mocnou hybnou silou, kterou komerční móda od 90. let nemůže přehlížet.