„Spánek je dobrý, smrt je lepší, nejlepší je se nenarodit.“ Ve čtvrtek 11. 2. 2010 si britský módní návrhář Alexander McQueen zvolil to lepší.

Říkalo se o něm, že je ďábelský, nekonvenčně výstřední, nedisciplinovaný, okázale homosexuální. Jeho talent ze zjevil na počátku drsných devadesátých let jako petarda ze šampaňského. Byl znám pro svůj naprosto nediplomatický přístup k novinářům, a nejen k nim. Netajil se s tím, že materiály pro svou první kolekci nakradl a zbytek financoval ze sociálních dávek. Údajně se všemi bez rozdílu hovořil jen slangem, slovy naprosto nevybíravými. Přesto se mu podařilo dobýt salon Givenchy a rozhýbat k životu zkostnatělou pařížskou haute couture.

Z hlubin vstříc budoucímu
Alexander McQueen byl chlápek, který se rozhodl kopat do pravidel. Mohl si to dovolit, neboť je perfektně ovládal, což potvrzuje jeho suverénní znalost historických střihů. Svůj rukopis založil na emocích, ve kterých se mísí odpor k tradičně pojímané kráse a krutost současného světa. Fauna a flora se pro něho stala zdrojem námětů pro svou přirozenost a současně nemilosrdnost. Přírodu pokládal za daleko inspirativnější něž historii. Jeho poslední předvedená kolekce pro jaro/léto 2010 byla poctou Darwinově evoluční teorii a současně pozvánkou do vodní Poseidonovy říše. Chaluhy, žábry, šupiny, medúza, mořský had… polobohyně vynořující se z hlubin, vlající duhový tyl, kovový třpyt. Boty jako satyrovo kopyto razantně kráčely vstříc budoucnosti ve světle kamer, které celou přehlídku snímaly na video přímo pro internet. „Současný čas je tím příštím,“ prohlásil McQueen na dotaz, proč se rozhodl porušit doposud uznávanou zvyklost pořádat módní přehlídky jen pro pozvanou hrstku vyvolených. „Přehlídky jsou čím dál více spíše o celebritách, které na ně zavítají, než o návrhářích a kolekci. Chci, aby moji tvorbu mohly zhlédnout miliony diváků a být při tom. Příští móda bude záležitostí medií“, konstatoval muž, jehož tvorba je „citována“ nejen v řadě konfekčních kolekcí, ale adorována i mnohými uznávanými umělci.

Jack Rozparovač v akci
Alexander Mc Queen absolvoval na počátku devadesátých let slavnou londýnskou St. Martin School, kterou v devadesátých letech navštěvovali i jeho slavní vrstevníci, například John Galliano, Stella McCartneyová či Rifat Ozbek. Bylo to v době, kdy móda jaksi vyšla z módy a návrháři mohli prosazovat své odlišné styly. Zamlžil se rozdíl mezi kultem a kulturou a vzkvétal duchovní narcismus. Na výlety se chodilo s batůžky plnými holubiček nesmrtelnosti (hub lysohlávek) a s pilulkami ecstasy. Tělo se otevíralo novému hledání pomocí piercingu a tetování, které propagovaly i mnohé modelky mající už daleko ke kráskám z osmdesátých let. Často se ploužily po molu a vypadaly jako zfetované. Drogová závislost patřila k bontonu a přetřásala se ve všech rozhovorech s celebritami. Romantické blouznění a pohanská drsnost souznívaly s virtuální realitou a internetem, božské bytosti s mimozemšťany.

Do takového světa, kde hlavním cílem bylo šokovat, vstoupil McQueen se svými kolekcemi. Jedna z nich byla pojmenována „Taxikář“ podle filmového thrilleru, v němž Robert De Niro hrál brutálního vraha. Další kolekce měly názvy stejně provokativní: „Znásilnění na vysočině“ či „Holé zadky“. Modely nesly stopy po pneumatikách, jak je nechal přejíždět autem, další vypadaly jako by byly potřísněny krví. Luxusní podšívky zmaloval graffity, dokonale ušité společenské šaty rozsekal na cáry. Navození dojmu bezohledné surovosti dociloval skvělými stylistickými triky, kterými záměrně deformoval proporce těla. Bořit, ničit a znovu vytvářet.

Expresivní tvorbu tohoto návrháře umocňovaly extrémní fotografie Nicka Knighta uveřejňované v časopise i-D. Modelky z kolekce „Panenka“ zpracoval Knight do takových poloh, že nemohly zůstat bez povšimnutí. Krásná tvář dívky-panenky s čelem propíchnutým zavíracím špendlíkem a mrtvolně zatlačeným okem, skutečná tvář mladé ženy s tělem figuríny, které z prsou vytéká mléko apod. Bizární byla i jeho prezentace na výstavě „Móda a umění“ v roce 1997 ve Florencii, kde ve spolupráci s věhlasným britským výtvarníkem Damienem Hirstem vytvořili instalaci Queenových modelů mezi živými ovcemi a kozami před renesančním Belvedérem. V jeho návrzích se nezapře školení Romea Gigliho a japonského tvůrce Koji Tatsuna, osobností ovšem zásadně rozdílných. Milánský Gigli je teatrální, posedlý historií, detailem, Tatsuno s materiály převážně experimentuje, tak jako většina Japonců.

Óda na řeckou urnu
McQueen byl jedním z prvních návrhářů, kteří se rozhodli vtáhnout do světa haute couture rebelské styly v oblékání spojené s muzikou (jako byl punk, glam, či styl obnošený, popelnicový styl grunge), povýšit je na styl de luxe. Jeho debut u Givenchyho byl směsicí poezie a punku. Kolekce nesla název Óda na řeckou urnu. Manekýnky-bohyně měly ve vlasech začesány beraní rohy omotané ratolestmi, jedno rameno bílých šatů zůstávalo holé, druhé zdobilo peří, křídlo ptáka. Model silně připomínal šaty, které vytvořila francouzská surrealistická návrhářka Elsa Schiaparelli pro Marlene Dietrichovou. O dalších návrzích se šuškalo, že jsou přesnými replikami oblečení, které je možné zahlédnout na karnevalech transvestitů.

Ženy-bohyně se zvířecími atributy vystupovaly i v jeho kolekci nazvané Džungle. Příroda byla pro něho nepostradatelným zdrojem inspirace.

Nepřekvapuje tedy, že svou poslední přehlídku věnoval Charlesi Darwinovi u příležitosti jeho dvoustého narození. Jeho negativní přístup k historii mu nikdy neodpustila Vivienne Westwoodová, která stejně tak jako kdysi Gianni Versace, ji pokládá za neodolatelnou múzu. McQueena ovšem nechávala chladným. Chlapec, který získal praxi na známé londýnské módní ulici Saville Row, úspěšně vedl salon Givenchy a Gucci, právě tak jako se výrazně prezentoval pod svou vlastní značkou, se rozhodl objevit bájnou Platónovu Atlantis, což potvrzuje jeho poslední kolekce. Byl zkušeným potápěčem a ponor do hlubin mu přinášel potřebné inspirace. Jeho sebevražda je možná pokusem o ještě hlubší ponor.

Psáno pro Lidové noviny