Když se Jiří Paroubek hodlal soudit s bulvárem za to, že se v článcích psalo o jeho „milence“ Petře Kováčové, našel se jazykovědec, který bulvární tisk podpořil: slovo „milenka“ v sobě přece nenese ani stín hanlivosti, neboť pochází od „milovati“. Avšak jazykovědec zapomněl na skutečnost, že etymologické hledisko není jediné ani primární, chceme-li posuzovat význam slova. Možná neznal slavný výrok filozofa L. Wittgensteina o tom, že výraz nabývá významu použitím v řeči. Jak to probíhá?

Kdyby se Jiří Paroubek tehdy pustil do soudního sporu, poukázal by nejprve na médium přenosu. Slovo milenka totiž odečítáme jinak z milostné poezie (kde vyjadřuje silné pocity náklonnosti) a jinak z bulvárního tisku. Důležitý je také styl zprávy. Formulace „Nachytali jsme je na dovolené“ naznačuje, že se dělo něco, co by dvojice spíše ráda před veřejností ukryla – bez ohledu na to, zda se skrývat chtěli nebo ne – to už tak bývá, že „pravdy“ se konstruují. Nedílnou roli hrají rovněž kulturní normy a konkrétní společenská situace: status milenky či milence je společensky neúnosný. Označení milenka se užívá výhradně o třetích, nepřítomných osobách. Označovaní a jim blízcí lidé se s ním neztotožňují, muži nepředstavují ženu po svém boku slovy „To je paní X, moje milenka“ a ženy se nepředstavují „Jsem X, milenka pana Y“.

Jak by měl postupovat pan Juchelka, kdyby chtěl přesvědčit parlament o nepřiléhavosti výrazu „dovolená“ pro celodenní péči o dítě? Mohl by zadat výraz „dovolená“ do googlu a referovat o tom, v jakých kontextech se používá a na kterém místě nalezl odkazy k „mateřské dovolené“. Mohl by nechat provést asociační testy: co se komu vybaví, řekne-li se „dovolená“? Jestliže si pětadevadesát lidí ze sta představí Řecko nebo houbaření, potvrzuje to jeho názor. Mohl by také zažádat o korpusově lingvistickou rešerši a předložit tvrdá data: jestliže se v okolí slova „dovolená“ vyskytují výrazy jako „odpočinek“, „hory“, „moře“, „zájezd“, měl by další argument. Navzdory tomu, že nejnovější, digitalizovaná verze Slovníku spisovného jazyka českého vykládá dovolenou jako „dočasné uvolnění z práce, ze zaměstnání“, a až poté se zmiňuje o „rekreaci“.

Co nás nenaučili v hodinách českého jazyka? Že jazyk je sociální jednání. Podle W. Bublitze používáme jazyk „proto, abychom kognitivně uchopili svět (např. tím, že si skrze jazyk osvojujeme zkušenosti jiných, kteří pro nás a pro ostatní popisují svět), ale také proto, abychom jej měnili, abychom vytvářeli nové situace (podmínky, konstelace, pozice)“. Správnou volbou slov rozhýbáme dění, podotýká Bublitz: „Skrze jazyk přimějeme jiné k tomu, aby něco dělali nebo něčeho zanechali, aby jednali, zaujímali stanoviska, měnili úmysly“. Filozof V. Bělohradský popisuje sílu slov takto: „Každý pojem je mocenská koalice. Za ní stojí armáda, která ji brání. Neexistují popisy, nýbrž předpisy. Nepopisujeme svět, nýbrž předpisujeme, jak má svět vypadat“.

Dokud se bude celodenní mateřské a rodičovské péči říkat „dovolená“, není příliš mnoho naděje na uznání náročnosti této práce ani v soukromí („Ty se tady flákáš, zatímco já se dřu v práci“), ani ze strany institucí. Pojmů, zralých na opravu je v českých zákonech víc než dost. Spor o „mateřskou“ byl hozen přes palubu dřív, než o těchto slabinách zákona mohla vzniknout diskuse. Mimochodem, můžeme za to i my, jazykovědkyně a jazykovědci. Je i naše vina, že se nás nikdo neptá na názor, a zeptá-li se, sotva se dočká něčeho jiného než slovníkové definice.