Tak by mohla znít veřejná omluva-neomluva manžela hejtmanky Jermanové Pokorné. Pozor, nejednalo se o hejtmanku, nýbrž o její služební superb, jímž si manžel o šest minut zkracoval cestu do kadeřnictví. Naopak manželky se bude pan Pokorný dotýkat dál, což nás všechny jistě velmi uklidnilo.

„Moc mě mrzí, že se Jarka kvůli mně dostala do této nepříjemné situace. Požádal jsem ji tedy, aby nás auta okamžitě zbavila. Garantuji vám, že už se žádného předmětu Středočeského kraje ani nedotknu. Kromě své manželky.”

Paní Pokorná Jermanová si holt už neuhlídá ani ten superb (parafrázuji neuhlídanou kozu rodiny Homolkových ve známém filmu). Pak je ale namístě přijmout zodpovědnost, a hlavně se omluvit. Avšak to, co následovalo po opakovaném nachytání manžela v jejím služebním voze, nebyla omluva a nevyslovila ji hejtmanka, nýbrž politováníhodné sexistické uklouznutí jejího muže a další rozmazání už tak páchnoucí záležitosti.
Je tedy načase poučit naše veřejné představitele a představitelky, které tolerují nepřípustné dotýkání se služebních předmětů, jak se omlouvat.

Tak za prvé, z omluvy by mělo být jasně znát, jaké jednání bylo podle pravidel dané společnosti nepřípustné. Kdo se jej dopustil/a a že si omlouvající je vědom/a své chyby: Například: „Půjčoval/a jsem svoje služební auto osobě, která neměla oprávnění k jeho používání. Vím, že jsem tak neměl/a činit a že jsem jednal/a proti pravidlům.“. Za druhé, z omluvy je patrné, jakou škodu a komu pachatel/ka nepřístojného jednání způsobil/a: „Používáním auta jsem poškodil/a svou pověst, důvěru voličstva a veřejnou instituci X, kterou zastupuji“. Bez ohledu na to, v jakém technickém stavu byl onen vůz a jak byl ojetý.

V omluvě by nemělo chybět vyjádření lítosti a ujištění, že se nepříjemnost nebude opakovat. V některých zemích na západ od nás se blamáž dokonce řeší rozhodnutím „Tímto dávám svoji funkci k dispozici“, zvlášť zakládá-li si partaj na tom, že nekorumpuje (a když se něco přece jen odhalí, tak je to politický boj), nekecá a maká.

Hejtmančin manžel, který zpředmětnil manželku do povahy věci, obohatil akt neomluvy o jeden zajímavý prvek. Je jím mlžení celé věci, což verbalizoval skrze takzvané mykání: „Tyto jízdy musíme vykazovat a samozřejmě uhradit náklady, které za dobu užívání činily 29 826 korun na pohonných hmotách a 3719 korun úřadu“. Manžel hejtmanky se zahrnutím sama sebe pod „my“ stal členem instituce, která vše řádně vykazovala a uhradila, tak vo co gou?

Vnímavost vůči formě omluvy je velmi aktuální problém. Měla by se trénovat už na základní škole, a kvalita vyučujících mateřského jazyka se pozná mimo jiné podle toho, že reagují na aktuální události zařazením příslušného jazykového tématu do výuky. Neomluvy se totiž na politické scéně, avšak i mezi lidmi pomalu stávají jazykovou zvyklostí. Inu, český jazyk dokáže být pěkně poťouchlý, záleží jen na tom, kdo a jak jej používá…