„Nejdřív v lidech musíte vyvolat strach a pak jim nabídnout řešení. Tak se dělá politika“. Řekl jeden z bývalých premiérů ČR na setkání s podnikateli.

Jednou z klíčových otázek voličů při současném stavu politiky je, nakolik má ještě smysl volit podle programů, tezí a ideologií politickým stran. Na jednu stranu je bezpochyby konzistentní soubor názorů podmínkou pro čitelnost a srozumitelnost politické strany, na druhou stranu se mluví o ideové vyprázdněnosti, zneužívání pro názorovou polarizaci a stavění lidí proti sobě, mluví se o tom, že strany jsou dnes společnosti „s ručením velmi omezeným“… Jestliže je program „produktem“ nabízeným voličům, do jaké míry je pro ně natolik důvěryhodným, aby ho „koupili“?

Malá analogie: hodně se nyní mluví o kvalitě potravin (například jak chutnají, počet éček, nutriční hodnota, kolik obsahuje vitamínu či jak málo má cukru…). To je ale něco zásadně jiného než potravinová bezpečnost (Neonemocním? Nezabije mě to?). Pokud u produktu přestává zákazník řešit kvalitu, ale začne zpochybňovat jeho bezpečnost, dostává se věc do zcela jiné roviny: z pohledu aktérů pak nejde o to, který produkt bude mít jaký podíl na trhu, ale zda vůbec daná kategorie zboží má právo na existenci (v obchodním i trestně právním slova smyslu).

Politické strany stávajícího establishmentu se dostávají do stejné pozice: stále více voličů se ptá na to, do jaké míry škodí a neptá se, co můžou přinést dobrého. Program se pro ně stává stejně nepodstatným, jako počet roků zrání v dubovém sudu uvedený na lahvi, ve které je metanol. A ohrožují tím samotnou existenci právního státu a demokracie. To není nějaká konspirační teorie: to říká výroční zpráva BIS v kapitole 2.2.

Jak to vidí voliči? Dá se něco vyčíst z výsledků krajských voleb?
1. Hlasy pro parlamentní strany (kromě naprosto nevýznamné pozice VV) byly motivovány ideologicky/programově tak z 50 – 75% (střízlivý odhad učiněný na základě analýzy důvodů preference parlamentních stran ve výzkumu), stejně tak jako hlasy pro další ideologicky vyhraněné strany: SSO, Suverenita JB, DSSS (zde je motivace programem stoprocentní). To je cca 55 - 65% podíl ve volbách, ale jen cca 20 - 25% ze všech registrovaných voličů.
2. Hlasy pro další neparlamentní strany s celostátní působností: nejsou k tomu k dispozici žádná vodítka, můžeme počítat půl napůl hlasy kvůli programu a hlasy „protestní“.
3. Hlasy pro regionální uskupení jsou s vysokou pravděpodobností spíše protestní.
4. Nepřítomnost u voleb je poměrně jednoznačná: „politika je svinstvo, žádný program nás nezajímá“: 63% registrovaných voličů.

Závěr? Nejméně dvě třetiny, ale spíše tři čtvrtiny voličů si tedy myslí, že v politice je nadkritický obsah „metanolu“. Jinak řečeno, pro tuto skupinu (ne)voličů je slušnost důležitější, než nějaká (rozuměj: jakákoli) ideologie. Je to naivní či nepodložená představa? Jsou tito (ne)voliči mimo?

Přeformulujme otázku konstruktivně: je pro voliče pravice (i levice) výhodné obětovat „svůj“ program za požadavek slušnosti? Co je pro ně (i sobecky) výhodnější?

Požadavky doktorů v akci „děkujeme, odcházíme“ se daly vyčíslit v jednotkách miliard korun ročně. Požadavky odborů na sociální programy nejrůznějšího druhu v součtu dělají něco mezi 50 – 80 miliardami ročně. Tolik hlavní požadavky levice. Nezadlužený a ekonomicky udržitelný stát zase požaduje pravice. Požadované úspory? Něco přes 100 miliard ročně. Sečteno podtrženo: cca 200 miliard.

Lze proti tomu vyčíslit náklady neslušnosti / korupce?
a) Předražení veřejných zakázek je podle Transparency International v průměru okolo 30%. Při rozsahu 500 – 700 miliard ročně se pohybujeme v teoretické úspoře okolo 140 miliard korun.
b) To není všechno. Další obrovské peníze se ztrácí při nakládání s veřejným majetkem: podniky se státní účastí (ČEZ, Lesy ČR,…), pronájem a prodej movitého a nemovitého majetku, spekulace s financemi (např. známá kauza KEY Investment )atd. Děje se to od nejmenších obcí až po centrální úřady. Dalších bratru 50 miliard?
c) Podstatná část „ztracených“ peněz vůbec neprojde „veřejným“ účetnictvím. Patří sem především manipulace s územními plány, ovlivňování legislativy atd., kde příjem od preferovaných lobbistických skupin jde napřímo do kapes upláceným. Výsledkem jsou pokřivené trhy, nerovná hospodářská soutěž a v konečném důsledku také podstatně nižší výběr daní.
d) Další nepřímé náklady existují, ale nejsou vyčíslitelné ani řádově: odliv (ne-příliv) investic, odchod „mozků“ do zahraničí, danění mimo ČR, klesající morálka, deziluze napříč společností, nedůvěra ve „svobodu“, radikalizace… To vše má negativní dopady na veřejné rozpočty.
Sečteno podtrženo: minimálně 200 miliard.

Co z toho plyne? Stát vedený slušnými lidmi by byl schopen splnit požadavky „ pravice“ i „levice“ najednou!

Jsou si toho vědomi současní politici? Bezpochyby ano. Proč o tom nemluví? Proč se nedohodnou? Proč to neřeší? Á ano. To přece už víme. Prozradil nám to už jeden prostořeký bývalý premiér. Možná by lidé přestali mít strach. Možná by si měli čas uvědomit, kdo s nimi manipuluje a tento strach uměle vyvolává. Mohli by si uvědomit, že je kdosi staví proti sobě i tam, kde existuje nebo může existovat pozitivní symbióza. A to by byl jejich konec. Konec hry na „rozděluj (stav proti sobě)a panuj“.

Rozhodovat se dnes ve volbách podle programů a ideologií politických stran je s lehkou nadsázkou stejné, jako kdyby se doktor zabýval fyzickou kondicí nebo vymknutým malíčkem pacienta a ignoroval tepenné krvácení.