Proč chcete stále kandidovat do senátu za ODS, když vaše politické názory jsou naprosto jiné, než politika ODS? Tolik stručný dotaz. Na rozdíl od tazatele se nedomnívám, že sympatie k politické straně musí nutně znamenat rezignaci na vlastní vnímání světa. Windsorové vyznávají heslo: Never explain, never complain. Často mám stejný názor, ale někdy je dobré odpovědět.

Diskutujícímu v reakci na můj blog s titulkem Sladký život komunistických zákonodárců pravděpodobně vadilo, že mezi „klepači“ na dveře klubu KSČM jmenuji i ODS a prezidenta Václava Klause. Vadilo mu, že mi to vadí. Bez ohledu na neblahé historické zkušenosti mé rodiny s komunismem. Mému otci ukradli komunisté továrnu, v níž dával práci osmi stovkám lidí. Co na tom, že byl v práci vždy první a odcházel jako poslední – byl označen za buržoazního vykořisťovatele.

Politika je umění kompromisu a volby. Když jsem vyhrál před dvěma roky první kolo senátních voleb na Znojemsku a před druhým kolem se již rýsovala bojová čtyřkoalice KDU-ČSL, ČSSD, US a KSČM ve prospěch mého lidoveckého protikandidáta (všichni proti ODS), dostal jsem radu, abych zajel za vyřazeným kandidátem KSČM, v regionu respektovaným mužem, a domluvil se s ním na veřejné podpoře. Odmítl jsem. Byla to má osobní volba, z pragmatického hlediska špatná - prohrál jsem. Z tábora KSČM tehdy zazněl důrazný apel poslankyně parlamentu; nevolte Paříka, je to vykořisťovatel. Když jsem četl její článek v Haló novinách, jako by mě ovanul mrazivý dech nástupu komunismu. Stejná rétorika, stejné ideje.

Otázku v úvodu tohoto blogu nechápu. Mé názory nejsou naprosto jiné než politika ODS. ODS je jediná viditelná pravicová strana v Česku a mé názory vždy byly a jsou pravicové. Celý život vycházím z filozofie, že nejprve je třeba pracovat, budovat, vytvářet hodnoty a teprve poté přerozdělovat. Ne naopak, jak to ráda předvádí ČSSD, když si na dluh (nás všech) kupuje všelijakými dárečky voličské hlasy.

Oproti straníkům, kteří v partajní legitimaci a slepé poslušnosti vidí výtah k moci a penězům, mám tu výhodu, že jsem nezávislý. Finančně, politicky. Nehledám trafiku, nepotřebuji imunitu. Nemusím pružně měnit názory podle momentální konstelace hvězd na politickém nebi. Jsem čitelný a moje motivace ke vstupu do politiky je prostá: myslím, že když má člověk určitý věk, je zajištěný a má užitečné zkušenosti, měl by tyto zkušenosti využít ve prospěch společnosti veřejnou činností.

Fandím ODS, ale nemohu nevidět, že částečně nesplnila své předvolební sliby, když z pragmatických důvodů rezignovala na Modrou šanci. Nemohu nevidět, jak se z opravdové plánované reformy, která oslovila voliče, stal splasklý reformní batoh. Že i v ODS, stejně jako v ostatních stranách, jsou lidé, kteří si přehazují mezi sebou lukrativní vlivné posty a nevnímají politiku jako službu veřejnosti, ale jako vlastní korýtko. Nemohu nevidět, že politika se změnila v nekonečné půtky mezi koalicí a opozicí, slibování nesplnitelného před volbami, intrikaření, vzájemné osočování.

Vidí to jistě i straníci, držitelé legitimací nejrůznějších barev. V drtivé většině ale drží krok a mlčí - kolik lidovců asi opravdu věří vysvětlení-nevysvětlení svého šéfa Jiřího Čunka o rodinných financích? Stranická disciplina se pro straníky stává zákonem. Jakoby si neuvědomovali, že politika je i dialog, v němž je místo pro názorové střety, které posouvají politiku kupředu. Že držení stranické legitimace neznamená rezignaci na vlastní vnímání světa a vlastní názor. Jsou dvě možná vysvětlení. Politický post a z něj vyplývající prebendy jsou důležitější než vlastní důstojnost a hrdost. A nebo v lidech přežívá strach z dob komunismu, kdy existovala jediná stranická linie a vlastní názor nebyl žádoucí.