Poslanec Evžen Snítilý dostal nálepku zrádce a stal se smutným hrdinou nedůstojné frašky, v níž se zvrhla volba prezidenta. Otevřel však opětovně zásadní otázku: zda je zákonodárce doživotním vazalem své rodné strany. Na druhé straně totiž stojí Ústava České republiky.

Odhlédneme-li od podezření z korupce, vysloveného předsedou ČSSD Jiřím Paroubkem, jednal Evžen Snítilý v souladu s Ústavou, která říká: “Poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy.” Pakliže uvnitř ČSSD zazněl příkaz „Volte Jana Švejnara“, pak Snítilý porušil pouze partajní nařízení, které rozhodně nestojí výš než Ústava České republiky. S tím, že bude nucen akceptovat stranický trest a opovržení svých kolegů.

Evžen Snítilý ovšem také na základě článku Ústavy slíbil na svou čest, že svůj mandát bude vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Nejen v případě prezidentské volby je tento slib trochu nelogický. Vědomí či svědomí jednotlivce, byť v roli zákonodárce, se může zásadně lišit od zájmů všeho lidu.

Jiří Paroubek, který má pro Evžena Snítilého i další slavné přeběhlíky Melčáka s Pohankou jen slova pohrdání, v minulosti sám sázel na přeběhlictví. Nyní slíbil, že v politických vodách soupeřů již lovit nebude. Z nouze ctnost, dal by se další z Paroubkových názorových veletočů komentovat.

Lidé v průběhu života mohou měnit své názory a mají na to právo. U někoho mohou mít tyto změny evoluční, u někoho revoluční průběh. Proměny názorů mohou mít různou podobu, od náhlého prozření přes životní zkušenosti, studium až po sektářské vymývání mozku. V politice se prakticky vždy hovoří o jediné motivaci ke změně názoru - o korupci. Mohou za to samotní politici, může za to česká společnost, která vnímá korupci jako všudypřítomnou nezbytnost našich životů. Ale pokud rezignujeme v průběhu života na slušnost, poctivost, pravdomluvnost, křesťanské desatero, je to špatná změna názoru.

Neznám motivy Evžena Snítilého k jeho odmítnutí poslušnosti rodné straně, která jej dostala na politické výsluní. Nevím, kde se vzala jeho náhlá odvaha stát se z neviditelného a loajálního poslance ČSSD nenáviděným psancem s ochrankou za zády. Pokud by ale jeho náhlé prozření nebylo motivováno korupcí, pak by si možná zasloužil i úctu za to, že jednal v souladu s Ústavou a nenechal se vázat žádnými příkazy.

Jiří Paroubek má jasno: poslanci a senátoři ČSSD se stali zákonodárci díky své straně, proto jsou jí zavázáni a musí hlasovat podle stranických direktiv. Podle tohoto úhlu pohledu bychom nepotřebovali k volbě prezidenta 281 politiků, ale stačili by předsedové stran, kteří by reprezentovali názory svých lidí s odpovídajícím počtem hlasů, plus pár nezávislých zákonodárců. Ušetřili bychom peníze i trapnosti provázející letošní volbu.

Václav Klaus po svém vítězství ve volbě prohlásil, že chce být prezidentem všech občanů. Zákonodárci by jej měli vyslyšet a dát možnost občanům, aby si za pět let zvolili svého prezidenta už sami. Pak už nikdo nebude moci říkat jako nyní, že Klaus je prezidentem ODS a tří přeběhlíků z ČSSD.