Tragédie, fatální kolaps, výbuch, dramatický konec. Media se po vyřazení českého týmu na fotbalového mistrovství Evropy předháněla v dramatickém líčení prohry s Turky, jakoby nastal konec světa. Co se ve skutečnosti stalo? Nic jiného, než že jeden vyhrál a druhý prohrál. Ale tak už to ve sportu bývá, proč se divíme?

Fotbal je nádherná hra, ale je to jen hra, nic životně důležitého. A píše-li někdo o národní tragédii, pak silně přehání. Národní tragédií v naší novodobé historii byly roky 1939, 1948, 1968. Nikoliv prohry fotbalistů nebo hokejistů. Češi sice v dobách šampionátů stádně podléhají skandování Kdo neskáče, není Čech a pokoušejí se, naštěstí neúspěšně, o vyvolání české seismické vlny, ale vezmeme-li v úvahu televizní sledovanost rozhodujícího zápasu Česko – Turecko, pak osmi z deseti milionů Čechů je fotbal úplně ukradený.

Fotbal rozhodně není ukradený politikům, kteří se rádi předvádějí s úspěšnými sportovci. Ty dva miliony fandů – potencionálních voličů – stojí za riziko, že budou postříkáni šampaňským a pošpiněni popelem z vítězných doutníků v potem páchnoucí šatně. Mnohé politiky ale zcela jistě fotbal vůbec nezajímá a někteří z nich si určitě po vypadnutí fotbalistů oddechli, že si ušetří cestu na VIP tribunu do Rakouska či Švýcarska na zápasy play-off. Nebýt tam, byli by „out“.

Protože mám i francouzské občanství, měl bych mít po bojích v základních skupinách mistrovství Evropy dvojnásobnou depresi: týmy Česka a Francie vypadly, i když myslely mnohem výš. Ale nehroutím se a stále se považuji prioritně za Čecha, i když neskáči ani v případě výher českého týmu. Fotbal bychom měli vždy vnímat jen jako sport, v případě dětských a mládežnických soutěží jako vynikající záležitost, i když je to ve vrcholové podobě především byznys.

Fotbalisté Česka byli předčasně vyřazeni, ale nepřímo prohráli také majitelé sport barů, ztráty počítají pivovary, sázkové kanceláře i šéfové TV Prima, kteří koupili vysílací práva. Fotbalová horečka po turecké ledové sprše v Česku bleskurychle opadla a těšit se můžeme opět jen na českou ligu. S většinou nudnými zápasy, poloprázdnými tribunami, kde Češi neskáčí, ale party českých hlupců vytrhávají a zapalují sedačky, kam se slušný člověk bojí vzít své dítě. Možná, že předčasná prohra urychlí start očistného procesu českého fotbalu v čele s panem neviditelným předsedou ČMFS Pavlem Mokrým. Doufám také, že předseda ČSSD Jiří Paroubek díky zmrazené „národní“ fotbalové euforii zapomene na svůj populistický slib podpořit výstavbu obřího národního stadionu miliardou korun ze státního rozpočtu – ty peníze národ potřebuje opravdu směřovat jinam než na nesmyslné projekty.

Nepopírám vůbec, že fotbalisté umí rozdávat radost, někdy i hodně radosti, například Tomáš Rosický, dříve třeba Zinedine Zidane nebo Antonín Panenka. Ale jmenovaní fotbalisté byli a jsou vynikající právě proto, že z fotbalu nedělají vědu, ale fotbalem se bavili a baví. Fotbal není věda a vědu nechme vědcům, třeba panu Antonínu Holému, celosvětově respektovanému profesorovi, jehož léky pomáhají i těm osmi milionům lidem, které fotbal nezajímá, ale přesto díky mediální masáži jména jako Koller, Čech, Baroš a spol. znají – na rozdíl od pana Holého. A nemluvme v případě prohry sportovců o národní tragedii. Tragédie mají jiné rozměry.